Tlampač podle skutečné události
Děláte pomalu. Vy to snad sabotujete, nebo co, jako uvědomte si, že pokud to takhle pude dál, tak jako Vy víte, že si kdykoliv můžu na Vás něco najít a to jako může klidně vyústit v rozvázání smlouvy!
Irena Knobková: Bez Vás to taky šlo, ani trochu jste nám nechyběl, takže se buďto vzpamatujete anebo to prostě ukončíme. Já si Vás budu vod teďka hlídat, jako si hlídám všechny, ale na Vás se zaměřím specielně.
Já: Stál jsem jak opařenej, do očí mi vyhrkly slzy a namítal jsem Jí, proč dělat tahle divadla, proč si neřekneme věci na rovinu, prostě co se budeme trápit.
Tahle paní, moje nadřízená, kterou jsem respektoval a podřizoval se Jí, ta že mi slibovala kariérní postup, aby pak otočila a začala mě bezdůvodně dusit?
Proč mi teda slibovala podporu v případu mýho fyzickýho napadení (kdy mi na firemním večírku externí zaměstnanec naší firmy zlomil žebra, vyřadil mě tak z pracovního procesu, narušil veškerý mý plány a ohrozil na jistotách, ve který jsem tak trochu doufal), proč jako svědkyně byla ponejprv rázná a najednou se postaví proti mně?
A to mě ujišťovala, moje paní vedoucí Irena Knobková, že prej se nemusím bát, že to bude v pohodě?!
Ale není.
Jako kdyby se mi na záda svalil celej svět, jsem bez peněz, jsem bez zázemí, jsem bez podpory kolegů a ještě paroháč...
Jo, jen mi sypte sůl do rány, jsem zmrd, jsem lejno, jsem outsider, jsem divnej a jsem hubenej.
Dejte mi to sežrat.
Irena Knobková: Napsala rozpis směn na další dva měsíce a zanesla do rozpisu Jeho veškerou zbývající dovolenou.
Je potřeba OPTIMALIZOVAT, ZEFEKTIVŇOVAT, POSÍRAT LIDI NA HLAVU A UKÁZAT JIM, KDO JE TADY PÁNEM. My si firmu za patnáct hrubá ruka rozvracet nedáme!
Možná ji trošku hryže svědomí za přísliby a za podpásovky, ale co, utlumíme, vod toho tady nejsme.
Já: Tak to je dobrý, deset let tady pro ně makám a najednou si budeme hrát na kapitalismus.
Na firemním večírku mi trouba zlomí žebro, vedoucí mi slíbí podporu a běžte se vyležet a hlavně aby to bylo v pohodě.
Tak jsem to nechal srůstat a byl v klidu, měl jsem šanci na kariérní postup a najednou je těch hoven nějak moc, vrátím se do práce, celej život vzhůru nohama, jistota nula a do očí mi tvrdí, že si vlastně vzpomněli, že jsem nebyl až takovej pracant.
Sorry, já Vám to prostě musel říct.
