Publikováno s laskavým svolením Lucie Bulisové - Dlabolové
Za onoho času - to jest roku 1945, o prvním svátku poválečných Vánoc - kráčel mladý úředník Národního výboru temnou ulicí směřující přímočaře z velkého, nálety ještě dost pošramoceného nádraží do středu města.
Ulice byla pustá, jen křupání sněhu a zvuky posunovaných vagónů rušily ticho Vánočního večera. Obyvatelstvo tohoto pohraničního města, donedávna obývaného téměř výhradně Němci, se kamsi vytratilo - teprve za závorami, před hotelem Praha (dříve Kaiserhof), postávalo několik pochmurných postav s bílými páskami na rukávech.
Napětí a strach bylo cítit všude a kdo nemusel, nevycházel v noci z domu.
Úředník Národního výboru František Dezort se však bez obtíží dostal
k domu v Blatenské ulici č. 36, kde již několik měsíců bydlel. Byl to nevelký řadový činžák na hlavní třídě, jen pár minut od středu města.
Když odložil kufr do sněhu, aby vyhledal klíč, překvapilo ho, že domě nikdo nesvítí - především Solitzerová, starší a ustrašená Němka, která bydlela v přízemí, mívala ve zvyku svítit dlouho do noci.
Brzy zjistil, že opět zapomněl klíč, a právě když po krátkém váhání chtěl na Solitzerovou zazvonit, všiml si, že domovní dveře jsou jen přivřené - oddychl si a vstoupil.
Protože bydlel taktéž v přízemí, při odmykání svých dveří zabloudil zrakem ke dveřím sousedky - byly otevřené. - Ale protože už bylo pozdě na jakékoliv návštěvy, zmizel rychle ve svém bytě.
Druhý den, na sv. Štěpána bylo jasné zimní ráno a František Dezort byl rád, že může dlouho spát a že má celý den jen pro sebe. Měl jedinou povinnost: Dovézt z nádraží několik dalších kufrů s věcmi a věcičkami své ženy a půlroční dcerky.
u své matky, hodlala konečně také přestěhovat do pohraničí.
Když upíjel kávu a přikusoval k ní mramorovanou bábovku, vzpomněl si na otevřené dveře bytu Solitzerových a rozhodl se, že se tam zajde podívat.
Dveře byly stále stejně přivřené - vše nyní ovšem vypadalo mnohem méně tajemné než včerejšího večera - linul se jimi proužek světla na chodbu a dalo se předpokládat, že uvnitř je stejně teplo a jasno jako venku, kde slunce pálilo do sněhu.
Zaklepal tedy, a když se nikdo neozýval, vstoupil.
V předsíni visel ošuntělý zimník s předpisovou bílou páskou, a nemusil hledat dlouho:
v kuchyni objevil Solitzerovou, ještě nedávno učitelku domácích prací, kterak odevzdala duši Bohu, použivši k tomu dosud nevyužitý háček na lustr a pásek od květovaných šatů, které měla na sobě.
Narovnal převrženou židli a postavil na ní bezvládné tělo, pak o sebe bývalou učitelku domácích prací opřel a odtáhl ji na kanape.
Cestou na policejní služebnu, kam šel úmrtí sousedky hlásit, přemítal, kterak se s Anne-Marií Solitzerovou poprvé setkal - bylo to dávno před válkou, když ještě jako svobodný mladík nastoupil službu v tomto městě.
Solitzerová si u něho na úřadě vyřizovala nějaká potvrzení, byla to urostlá dáma,
a přesto jaksi plachá a roztěkaná, vždycky něco spletla nebo zapomněla, po válce pak chodila na úřad opět, a opět se vyznamenávala fenomenální roztržitostí: jednou vstoupila do úřadovny přednosty jakéhosi odboru Národního výboru, a když ten, udělav pauzu v hovoru se svým zástupcem, nervózně na ní pohlédl, vyhrkla Heil Hitler a dokonce nesměle pozdvihla pravici - samozřejmě následovalo hromové Ven! revolučního funkcionáře, kterému se jen těžko vysvětlovalo, že Solitzerová nikdy nacistka nebyla.
Na úřad chodila tentokrát zjišťovat střídavě cokoliv o svém manželovi, o kterém neměla už rok žádné zprávy, a o dceři Rose, která se jako většina německých děvčat octla
v pracovním táboře.
Zjistila pouze, že její Rosa buduje válkou zničené kladenské hutě, a pokusila se za pomoci manželky Františka Dezorta, která v blízkosti Kladna žila, propašovat do lágru nějaké jídlo - to ovšem skončilo neúspěchem a pro Dezortovu manželku málem tragicky.
V posledních týdnech iniciativa Solitzerové poněkud uvadala, vypadalo to, že se smířila
s osudem a čeká: na návrat svého muže, na návrat své dcery Rosy. A jak už to u lidí bývá, dala tomuto čekání přesný rozměr: do Štědrého dne, ani o den déle.
Včera na sv. Štěpána se František Dezort vydal do restaurace U krysaře (dříve Rattenfanger), aby zjistil, kdo z jeho kolegů kamarádů z pěveckého spolku Hlahol je už po vánocích zpět: skoro všichni na svátky někam odjížděli.
Několik jich tam k jeho radosti už sedělo a pod obrovskou nástěnnou malbou krysaře mastilo karty.
Okamžitě ho vzali do party, ale brzy toho začli litovat - František vyhrával jednu hru za druhou, až jeden z kamarádů prohodil: Ty snad máš v kapse provaz z voběšence, že máš takový štěstí. František si maně sáhl do kapsy - ano, byl tam, ani nevěděl, že ho má, pásek z květovaných šatů Anne-Marie Solitzerové. Nic však neřekl a poručil všem po pivu.
Když se korpulentní národní správkyně paní Šandová přiblížila a postavila před každého sklenici s pivem, naklonila se k Františkovi a všeptla mu do ucha: Pane Dezort, mám tu specialitu! Koňský koule! Voni si to chlapi styděj dát, ale vono je to moc dobrý a výživný, víte... A významně na Františka pohlédla.
A protože ten večer tak vyhrával v kartách a měl radost, a snad i proto, že měla zítra přijet jeho žena a že si tak přál, co nejdřív, chlapečka, objednal jednu doporučovanou, zapomenutou koňskou specialitu...
A tak - díky nešťastné Anne-Marii Solitzerové, kartám a zázračné specialitě restaurace
U krysaře - se ženě Františka Dezorta Božence narodil za devět měsíců a sedm dní synáček.
Právě jste dočetli skutečný vánoční příběh z Krušných hor, z válkou těžce vyzkoušených Sudet.
Jde o střípek z rodinné historie rodiny Bulisovy, zapsaný samotným hudebním skladatelem Jiřím Bulisem, který se v Krušnohoří narodil a dospíval.
