Věnováno Vítu Lamkovi, Janu Šenkýřovi a Danu Hejdánkovi
Dávno před tím, než fakt Řek Ektor ve svém tracku Number One převychovával jakousi lenivou drštičku, Martin Kučaj zpíval o Líné.
S dívtkami byly trable už tenkráte, džendr nedžendr.
Kučaj, synek z muzikantské rodiny (maminkou je Marie Rottrová), spolu s kapelou Proud vytvářel zvuk tolik typický pro Devadesátky, kdo by neznal tuhle iniciačně lesbickou songofku, dlouho před současným trapným lidskoprávním tažením se kontroverzní témata odrážela v muzice, holky měly rády holky a každýmu to vlastně bylo u prdele, to tenkrát byla každýho věc přeci, tehdy, v normální době, všade vůkol byla svoboda...
Uvolněné texty hovořící otevřeně o aktuálních věcech, k tomu melodická a chytrá hudba, takových kapel bylo tehdy jako máku, bohužel dnes je znají jen pamětníci, ač tyhle grupy hrály mnohem líp a originálněji než ty dnešní hipsteří postmoderní hokus pokusy.
Lenka Dusilová, ne, dnes ji nemají v lásce třeba uvozovky vlastenci a voliči pana Bimba, prý je to hloupá fetka, co žvaní do věcí, kterým nerozumí. Lidi prostě nepředěláš.
L. D. je ikona českého folkrocku a ten já mám navždycky rád, hotovo konec.
Nepovídej nám je písnička z roku 2003, zařadil jsem ji pro porovnání s ranou Dusilovou ze Sluníčka.
Lenka Dusilová spolu s dalšími nezkrocenými slečnami, Monikou Načevou, Alicí Springs aj. přivedla na svět ženskou podobu českého rebelského hudebního soundu devadesátých let.
Nesmím zapomenout jmenovat legendární partu Sluníčko, kde Dusilová byla zpěvačkou, s přehledem natrhne trenky mnohým současným Šmidli boys, tak progresivní ten zvuk byl a stále je.
Proč nám kapitáni tuzemských zvukových médií v rádiu toto sem tam nezahrají? Oopravdu nechápu, asi není na hudební dramaturgy no, ale well, naše tvrdé disky jsou kvalitní muziky plné, stejně jako celá Světová široká síť :) :P
Narvan jako narván - ožralý - narvaný - nachlastaný.
Milej Mário utekl za kopečky sice až v roce 1989, ale moc dobře udělal, že se nevrátil hned po Sametovce, dorazil až do samého středu rozjetých Devadesátek, nacucán jako houba - americká a německá životní zkušenost, spoluvytvářel spolu s několika dalšími kapelami a zpěváky českomoravskou svébytnou hudební subkulturu jdoucí vlastní cestou.
Žel Bohu Mario se i s kolegou z Narvanu zabili v autě, stalo se tak děsivě příznačně ve zlomovém roce 2000, kdy Devadesátky vyhasínaly na smrtelné posteli.
Pro mě ta osudná havárka dodnes znamená symbol, odchází svéráz Freiberg a s ním celá svobodná a nadějná dekáda, napříště už měly všemu lidskému konání namísto lásky (Love) vládnout prachy (love), euforii vystřídala honba za životními jistotami, bylo na čase konečně dospět, což asi znamená nadělat holkám děti, nabrat si hypotéky a zapojit se do soukolí vydělávání a konzumu...
Narvani byli kámoši s ostravskými Buty, obě skupiny spolu v tom roce pitomém jely koncertní šňůru, pánové uměli dělat lidem radost muzikou - to na Mariovu počest Radek Pastrňák napsal jeden ze svých nejlepších a zároveň největších českých válů všech dob, hořkou rozlučkovou baladu Nad stádem koní.
Buty, devadesátková Supergroup (vznikla z doprovodné skupiny Marie Rottrové), hymna kuřáků veselého bejlí Ruka dlouhá, roadmovie Jízda, texty písní jak říkačky pro děcka, a vidíš? Tak ahoj.
#Devadesátky
