Přemek Bis - projekt Mé dětství v socialismu Jana Simkaniče
Na pionýrském táboře na Želivce jsem někdy kolem roku 1987 poprvé zaslechl slova skaut, skauti. Asi ne náhodou, náš pionýrák totiž stál na tábořišti bývalého 45. oddílu skautů z Prahy. Naučil jsem se kreslit lilii a na podsadu, z vnitřní strany dvířek jsem si ji křídou namaloval. Můj spolubydlící ze stanu ji pak musel potupně mazat při rozhořčené reakci soudružky skupinové vedoucí.
Další rok na dalším táboře jsem již pod zhoubným vlivem ideologické diverze prorokoval, že skauti tu opět brzy budou. Dostalo se mi poučení od jiné soudružky skupinové vedoucí, že takový hloupý spolek buržoazních dětí už se nikdy neobnoví a perestrojka na tom nemůže změnit zhola nic. Já pionýr nebyl, jako zlobivý nositel dvojek a trojek z chování jsem doJiskřil, a tím úsilí socialistické společnosti o mé pionýrství zhaslo. Zdalipak se vedělo, že za pionýra nechtějí vnuka někdejšího vysokého důstojníka StB?
Uhli vole! Tlampač podle vyprávění Tlampačova otce Tohle je vole příběh, co se skutečně stal.
Uhli vole! Tlampač podle vyprávění Tlampačova otce Tohle je vole příběh, co se skutečně stal.
Být pionýr? Nezájem, já už byl tou dobou dospívající klacek a pod vlivem folku mě zajímala volnost, toulání, kamarádství… Hodně folkové muziky neznělo kupodivu jen z rádia Hvězda anebo Praha při ranním vysílání, také na Svobodné Evropě sis mohl nějakou poslechnout, a když Ondrův otec, kulturní referent PKO začal vozit ze Sovětského svazu desky s hudbou západních kapel, byla tam Glasnosť přece, přibyl k folku i folkrock a rock. Bylo léto 1989.
Pokračování:
Pokračování:
