Jsem sám ve svým bytě a je mně smutno. Hnusnej pocit. Nemám ho rád. Tak se snažím na to nemyslet. Vžyť přece pořád čtu o tom, že člověk se musí nejdřív naučit být rád sám se sebou o samotě, aby mohl být vůbec někdy (a někde) šťastný. Aby si našel radost v těch nejmenších věcech a dokázal se z nich radovat. Tak se o to snažím. Snažím se zklidnit rej svých myšlenek, který sou přesným opak týhle touhy a pořád mě vracej do reality, kterou si pro sebe momentálně vykládám jako nešťastnou. Jenže zároveň vím, že je to všechno odraz mýho přístupu, mýho nitra. Takže se snažím bejčit v duchovní posilovně a změnit to. Změnit můj přístup. Naučit se mít rád sám sebe, aby byla moje přítomnost příjemná i pro ostatní. Protože takhle to prej funguje.
A na chvíli to postačí, chvíli jsem klidnej a říkám si, že to nakonec nebude tak těžký. Ale než se naděju, přistihnu se, jak hypnotizuju mobil, aby zazvonil a na druhý straně se ozval kamarádskej hlas s otázkou: "Co děláš, nepodnikneme NĚCO?" Jenže to se nestane. Vím to. Tohle se nikdy nestalo, když jsem to TOLIK chtěl. Stává se to, když chci bejt sám (ano, někdy to chci i dobrovolně), ale ne naopak. Což mým lítostivejm pocitům akorát nahrává. Tak si říkám, že nemusím čekat AŽ někdo zavolá mně, můžu bejt přece akční a zavolat někomu sám... Jenže to je taky nanic. Necejtím se osamoceně poprvý, takže to se ví, že už sem to takhle párkrát zkusil, ale většinou nikdo nikdy neměl čas, nikomu se zrovna nechtělo...jakoby ta TOUHA nebejt sám přímo sálala a všechno, co by to mohlo změnit hned spálila.
Prostě ne, dnes to zkusím překonat sám, bez vnějších impulzů. A na chvíli se zas uklidním...než mně dojde, že je teprve sobota dopoledne a přede mnou celej víkend. Jak vydržím bejt takhle v klidu celou dobu?! Vydržím, proč bych kurva nevydržel!? Vždyť se mně nic strašnýho neděje! Co je ňákej pocit samoty proti pocitu těch, který OPRAVDU trpěj? Třeba, že zrovna ztratili někoho blízkýho. Kdyby se to mělo stát mně, tak to bych si teprve uvědomil, jak mně teď bylo krásně, že se mně vůbec NIC nedělo. Tak proč ale uvnitř cítím ten hnusnej pocit rozervanosti, toho neklidu? A proč pořád přemejšlím, že zavolám těm kámošům a domluvíme se, že večer někam pudem? Už jen představa, že večer někam vyrazím, by mmě pomohla v pohodě přežít těch pár následujícíh hodin. Jenže 'někam večer pudem'. Jediný, kam vždycky jdem, je na pivo a to ne na jedno, ale pěkně se vožrat, což je jenom další mizérie. A za to těch pár hodiny jen málokdy stojí. A když se člověk vyloženě CHCE bavit, tak to nevyjde skoro nikdy. O to horší sou pak ty pocity, když člověk pro obelhání svýho osamění (ducha), oblbne (ožere) tělo. Ne, tohle taky není řešení.
Fajn, uběhlo dalších 10 minut. Takže co teď? Hry na playstationu už mám 5krát dohraný a stejně je to nejlepší ve dvou. Jó, když sem občas takhle pařil s kamarádem, to byla prdel! Tak dost!!! Už si to zase obracím ve svůj neprospěch. Někde v hloubi vím, že nemá cenu pořád chtít to, co není, ale stačí přijmout to, co se děje. A takovýhle dedukce tomu akorát bráněj. Takže PŘIJÍMÁM PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK... Hm, dobrej pokus, ale když to nejde zevnitř, tak to moc nefunguje. Proč proboha nemáme na těle ňákej čudlík, kterej by dokázal vypnout myšlení? Nebo ho aspoň ztlumit. To by asi bylo moc jednoduchý. Život je prostě boj, ve kterým si musíme tu vnitřní pohodu vyhrát. Možná je to i jeho smysl. I když sem zase čet, že podobný myšlenky, jako 'život je boj' sou jenom nástrahy ega, jak zamlžit skutečnost, že život je krásnej a dokonalej v každým okamžiku. Hovno! Já to takhle zdaleka necejtím (aspoň ne pořád), takže pro mě je to BOJ! Kdybych to moh' aspoň zaspat...jenže ve dne nikdy neusnu. A v noci s tím mám problém taky. Závidím všem, který dokážou usnout hned a všude. Dobrý, takže se zase lituju. Ne, je to SKVĚLÝ, mám se DOBŘE, stačí to jen všechno SPRÁVNĚ vidět. Takže si budu pořád dokola opakovat: jsem šťatnej, nic mi nechybí, jsem klidný a vyrovnaný...
Budu statečnej.
A telefon pořád nezvoní...
6thsun@ema
