Václav Víšek, zeměměřič v.v.

Tlampač

Někdy bych chtěl mít stroj času a vrátit se do ospalého malého městečka kdesi v Čechách...

S Vencou, tedy blogerem Václavem Víškem to jde, píše skvěle, vzpomíná, vypráví a já si pak spolu s ním cestuji v čase i prstem po mapách.
Jeho fotografie i storky jsou cenné kameny do mozaiky nedávné historie života v naší zemi.

Krom toho pan Víšek prošel pěšky notný kus Čech a pokud zdraví dovolí, pochoduje dál, to hodně inspiruje a motivuje.

Když projdu blog Vencovy pindy, celkem se stydím a vidím, že ve tvorbě obsahu mám co dohánět. Zasurfujte k němu na stránky taky a počtěte si, nedělá to jen pro sebe, bezesporu je nadán tvůrčím duchem a dělí se o něj, největším oceněním mu bude naše přízeň čtenářská.

Václave, 

přeji Vám všechno nejlepší k dnešnímu svátku, Vaše psaní, fotky a celé sdílení vůbec nepovažuji za grafomanii, naopak, a za nás za všechny turisty, fotografy, blogery, nostalgiky aj. děkuji.

 
Web http://vencovypindy.blogspot.cz/2014/04/votice.html
G+ +Václav Víšek
FB https://cs-cz.facebook.com/vaclav.visek

Zákaz slepice

Text: úhoř Zdeněk Řehoř (z Řeky). Motto Když pálíš voheň, trávu vypaluješ, tak hlavně neuhoř! 

Jsem nadšen, konečně se mění vodní svět, třem úhořským neziskovkám, Úhoř v Tísni, Amnesty Úhořnational a Eel Rights Watch se ve spolupráci s Organizací spojených úhořů podařilo zákonem zcela zakázat české slovo/termín slepice. 

Mohlo by se zdát, že jde o zbytečné zaplevelování úhoří legislativy, protože slepice v Sargasovém moři nežijí a ani nemají s rybami nic společného. 

Co se ovšem celá staletí bezdůvodně opomíjelo je fakt, že hrabavé kurky žijí podél většiny českých vodních toků a vodních ploch, ve kterých my úhoři ploveme.

Navíc se prokázalo, že termín slepice je hojně nadužíván a zneužíván k hanlivému oslovování a titulování i lidskými bytostmi, tzv. lidmi.

V odůvodnění tohoto legislativního kroku se píše:

Slepice je nekorektní hanlivé označení hrabavého ptactva, potažmo lidských bytostí tzv. žen. 

Pokud tak oslovíme/nazveme samici kura domácího, snižujeme verbálně i psanou formou její inteligenci, pošlapáváme její kuří důstojnost a významně stěžujeme její společenské postavení. 

Pokud tímto termínem oslovíme/nazveme samici lidské bytosti, tzv. ženu, snižujeme verbálně i psanou formou její inteligenci, pošlapáváme její důstojnost a významně stěžujeme její společenské postavení.¨

Pokud tímto termínem oslovíme/nazveme nevidomou samici kura domácího nebo nevidomou samici lidské bytosti, snižujeme verbálně i psanou formou její inteligenci, pošlapáváme její důstojnost a významně stěžujeme její společenské postavení, navíc můžeme tuto uvést v omyl, nelze s určitostí rozpoznat, zdali jde o nekorektní a hanlivý genderově zabarvený termín nebo nekorektní a hanlivé označení pro její zdravotní hendikep, tzv. zrakovou nevidomost, případně obojí.

Road Stories 3/5, John Steinbeck - Toulky s Charleym za poznáním Ameriky (1962)

Text: Tlampač, refresh článku z roku 2010

Jako správný Čech vyznávám Jana Wericha. Werich měl rád dobré jídlo a pití, krásné ženy, kouřil dobré doutníky a četl dobré knihy.

Kdysi v jakémsi časopise, jsem na čtvrté stránce zahlédl minirubričku nazvanou Kniha na mém nočním stolku. Psali tam, že pan Werich právě četl nového Steinbecka a že se mu to moc líbilo, protože jak známo Ameriku také procestoval, ovšem o něco dříve nežli Steinbeck. Zašel jsem tedy do antikvariátu a pan "Doktor" ji v regálu měl, cestopisnou knížku nazvanou Toulky s Charleym.

Je to jedna z posledních Steinbeckových knih a je bezvadně napsaná. Stárnoucí, slavný a dobře situovaný spisovatel zakoupí dodávku (typický americký pick-up) a nechá si na její šasi nastavět karavan. Ne tak luxusní a komfortní, jak je známe dnes, přesto dosti dobrý na cestu po Spojených státech. Zřejmě se v Johnu Steinbeckovi ozvaly geny jeho předků kolonizátorů - osadníků s vozy, dobývajících divoký západ. Svůj nový obytný automobil dobře vybavil věcmi nezbytnými i zbytečnými, pokřtil jej na Rosinantu po koníkovi Dona Quijota, naložil svého pudla Charleye a vyrazil.

Nepoznán, v té době nebyla média tak mocná jako dnes, se na cestě seznamuje s mnoha zajímavými lidmi a příjemně glosuje, jak na něj poválečná Amerika působí. Steinbeck lituje boření tradic a zrychlování životního tempa, ze zkušeností starce a sečtělého intelektuála správně tuší, že pokrok technický není vždy pokrokem lidství a změnou k lepšímu. Globalizace už se plíží jistě, zatím však nenápadně. V té době Amerika zbrojí, zuří studená válka, John Kennedy posílá vojáky k ochraně žáků tmavé pleti do New Orleans, ekonomicky jsou na tom USA dobře jako nikdy předtím ani potom. Silnice lemují moderní fastfoody a kolem nich se ženou tiráky plné zboží od pobřeží k pobřeží. Začínají legendami opředená šedesátá léta.

Werichova předmluva začíná slovy:

Čtu teď takovou krásnou knížku od Steinbecka, Cestování s Charleym …

Steinbeck jezdí, aby viděl - říká, že Ameriku posledních 25 let zanedbal, žije na jednom místě a nezná ji. Koupil si velký nákladní automobil s vestavěným domečkem.

Jezdí se psem Charleym a velice upřímně o všem možném hovoří …

Tak trochu smutný edit:
Mám tuto knížku velmi rád, vlastním ji dokonce dvakrát - jednu vázanou, druhou brožovanou. Při každém jejím čtení hořce lituji, že staré časy už se nevrátí.

Ale bylo vše tak, jak to Steinbeck napsal?

Kořením života je velký sen, lhát se nemá, ale snít se smí a pokud John Steinbeck svůj sen odvyprávěl, tak jak jsem to četl, je vše v pořádku.

http://www.odaha.com/tomas-odaha/recenze/cetba/john-steinbeck-toulky-charleym

PS Další v Česku uvedená Steinbeckova kniha je souborem esejů a komentářů o americké společnosti a má název O Americe a Američanech. Její obsah je plný zajímavých úvah o sociálním uspořádání USA a naleznete zde pár velmi zajímavých postřehů o fungování tržního kapitalismu v americké podobě. 

Road Stories 

Ota Hofman - Útěk 1/5

Iva Pekárková - Péra a perutě 2/5

John Steinbeck - Toulky s Charleym 3/5

William Least Heat-Moon - Modré silnice 4/5

Jack Kerouac - Na cestě 5/5

a bonus:

Jacques Poulin - Volkswagen blues