Jan Schmid, nenápadný přitom nepřehlédnutelný

Tlampač

Když pan Jan Schmid na začátku týdne opustil tento svět, zasáhlo mě to, chtěl jsem o tom ihned psát blog, nakonec jsem nechal své emoce utichnout.

Stejně mi to však nedá, tedy mu věnuji tuto drobnou vzpomínku. Pro mě to byl filmový herec nad jiné oblíbený, neboť dokonale komický i v rolích ne úplně komických, a zejména protože v rolích malých, epizodních si vždy dokázal uzmout značné části těchto snímků pro sebe.

Rodák z Tábora se svých červnových 88. narozenin nedožil jen o pár dní, leč život mu pán Bůh dopřál dlouhý a naplněný. 

Syn lesníka vyrůstal v německojazyčných Krkonoších a Jizerských horách, tam jako kluk viděl tragédii války a lidské nenávisti, tyto prožitky ze Sudet skvěle popsal v rozhlasovém cyklu Osudy na ČRo Vltava. Právě ze série vzpomínek jsem se dozvěděl, jak se vlastně ocitnul v Liberci, kde později založil legendární divadlo Ypsilon, místo působení těch z nejlepších herců své generace.

Reminiscenci na svého otce hajného si dokonce zahrál v dětském filmu Věry Plívové-Šimkové o Veverce a kouzelné mušli :)

Naprosto nezapomenutelné filmové role Jana Schmida:

Holka na zabití a Requiem pro panenku. Psycholog z dětského domova, který nesmírně mile ale trochu podivínsky promlouvá do duše Holce na zabití, Dagmar Veškrnové Havlové. Naprosto bravurní záležitost, která dost možná stála za obsazením Schmida do neméně slavného filmu Requiem pro panenku rež. Filipa Renče. Schmid zde opět hraje pracovníka v socialistické ústavní péči, tentokrát už ne podivína psychologa, ale rovnou psychopata ředitele zařízení, kterého zajímá prakticky jenom sbírání automobilových modelů, a pak už nic a nikdo.

Básnická trilogie Dušana Kleina. Neskutečnou bombu na malé ploše si střihnul v legendární trilogii o Básnících, kde si v díle Jak básníkům chutná život zahrál Žida, který mladého doktora Štěpána Šafránka uplácí respektive odměňuje za své vyléčení sbírkou skvělých, ale opravdu skvělých židovských anekdot. Klasické a nezapomenutelné, pokud si nevybavujete, najděte si!

Kalamita. O Kalamitě Věry Chytilové se nemohu nezmínit, Schmid si opět zahrál psychologa :D, tentokrát podnikového, a vcelku zazobaného, protože majitele nádherného vozu Chrysler 160, to byl za socialismu statusový symbol. Dagmar Bláhovou tím znervóznil, Boleslava Polívku přiměl k žárlivosti.

Pevnost. V málo známém filmu Drahomíry Vihanové, mém velmi oblíbeném snímku Pevnost, Jan Schmid, Josef Kemr a Miroslav Donutil vytvořili role intenzivní, postavy v jiných filmech neviděné, plně dokazující participaci i rezistenci bestiálně nenávistné povaze komunistického režimu v Československu. Je skutečně škoda, že film zapadl, je to bonbónek pro náročného diváka. Schmidova značka nenápadného zato výrazného herce tu dochází naplnění.

TV film Této noci v tomto vlaku. Samozřejmě do výčtu zahrnu podivně ujetou detektivní socialistickou televizní drobnost Této noci v tomto vlaku. Patří sem mimo jiné protože připomíná, že divadelní režisér Schmid byl pro své mikro makro herectví opakovaně vyhledáván režisérskými legendami československého filmu. Režisér detektivek Jiří Svoboda se touto spoluprací vmísil mezi další zvučná jména a legendy z oboru, jako Chytilová, Herz, Plívová-Šimková, Bočan, Menzel, Schorm, Vihanová aj., kteří s Janem Schmidem spolupracovali.

Nenápadný ale výrazný muž své výrazné a nápadné ženy a kolegyně Jany Synkové odešel. Odešel z divadelní scény, z kuželů flilmových světel, z televizní obrazovky, z rozhlasového éteru. Nám všem odešel respektovaný intelektuál a filozof, nenápadný výrazný Jan Schmid, osobitý originál bez náhrady.

Je mi to líto...