KK 90 - národní režisér by oslavil své 90. narozeniny

 Tlampač

filmové ukázky: YouTube
foto: Google search

Dnes by oslavil své devadesáté narozeniny režisér Karel Kachyňa, muž, který viděl krásu v obyčejných věcech a který se uměl o své vidění krásy dělit s miliony lidí.

Pokud bych chtěl někomu přiblížit naši národní mentalitu, ukázat poetiku i marnost života na české či moravské vesnici, svět obyčejných obyvatel země České, určitě bych k tomu zvolil filmy od Karla Kachyni. 

Na webu ČSFD si s oblibou pročítám komentáře tamních recenzentů, jedni Kachyňu tolerují coby "pedofilního komunistu", jiní jsou nadšeni snad ze všech jeho filmů, někdy to vypadá až jako naprosté uctívání tohoto filmaře. 

Fajn, máme ho rádi prostě skoro všichni. Proto také zdejší televizní stanice každoročně nalepí své reklamní bloky o všech možných svátcích na všechny ty Sestřičky, Smrti krásných srnců a Lásky mezi kapkami deště, televize veřejnoprávní letos dokonce zařadila jako připomínku narozenin podobně otrocky a nudně sestavenou sérii Kachyňovských snímků divácky nejoblíbenějších.

Je to ovšem veliká škoda, že se český divák nemůže pomocí programu nejvlivnější TV stanice v Česku seznámit s filmy, které rozhodně mají co říci, jen bohužel nejsou tak mainstreamově jednoduché. 
Proč pro pána Jána tedy diváky oblažovat Robinsonkou, proč jim po sté servírovat Sestřičky???

Kdybych chtěl sestavit dramaturgicky hodnotnou sérii u příležitosti nedožitých devadesátých narozenin národního režiséra, pak bych tomu asi věnoval více času a úsilí. 

Začal bych takovou sérii promítnutím vynikajícího filmu Naděje, ve kterém září Rudolf Hrušínský a Hana Hegerová. Urputný boj s vlastním vyděděním, se špatnou pověstí, s vlastním charakterem a zejména se závislostí na alkoholu na pozadí budování socialistické vlasti musí překvapit každého, kdo někdy pochyboval, že život v komunistickém Československu byla nějaká selanka. 
Snímek končí tak, jak má uvedeno ve svém názvu - nadějí.

Pokračoval bych překvapivě nikoli umělecky laděným Kočárem do Vídně, přesto chronologicky, a divákům bych nabídnul pohled do let šedesátých, do života rázovitého závozníka ztělesněného Vlado Müllerem (podobnost s postavou Tadeáše Falka z knížek Václava Duška a  filmu Křehké vztahy od Juraje Herze mnohé jistě potěší). 

Svět práce, všední realita, obyčejní lidé s platem devět stovek měsíčně, žijící svůj obyčejný plebs life v podhůří zadrátovaného šumavského pohraničí. 
Dobové reálie asi nejvíce potěší ročníky narozené v padesátých letech a hudební podkres v podobě skladeb Marty Kubišové a dalších hitových zpěváků slavných šedesátek, to vše dělá ze snímku Vánoce s Alžbětou vynikající podívanou nejen pro artově zaměřeného diváka, tomuto filmu bez potíží porozumí každý.

Následovalo by příjemné prázdninové odlehčení s umně zamaskovanými problémy běžných lidí. Karikovaný pohled na schopné vůdce průmyslové revoluce a fandící pohled na jejich bouřící se "hipísácký" protipól v podobě synů těchto a podobných, socialistickým maloměšťáctvím deformovaných elit.

Potkáváme tu Oldřicha Kaisera v jeho snad nejlepší filmové roli, smějeme se ikoně dětského herectví Tomáši Holému, obdivujeme tu krásnou Danu Kolářovou coby konvencemi svázanou učitelku. 
Nakonec si všichni tři hlavní hrdinové letního a skvělého filmu Setkání v červenci zařídí život dobovým žebříčkům úspěchu navzdory.  

Přestože kolem zuřila bolševická normalizace, tady se nadechneme svobody myšlení, konání a užívání života plnými doušky, snad nejvíce český hippies film z období totality.

Stárnoucí Karel Kachyňa obdivuhodně rozuměl mladým lidem. Pro mě osobně jsou osmdesátky nuda a opruz a neuměl bych popsat v čem přesně, Kachyňa ale na tento popis našel svého Fandu, Fanánka.
Režisér nám s lehkostí odvypráví příběh znuděného, frustrovaného, nemotivovaného nemakačenka, který ke vší smůle ani kdovíjak neboduje u žen. 
Jíst, spát a pracovat, tak to se Františkovi nechce, nechce se mu vlastně vůbec nic a když už se mu něco chce, tak to pěkně posere. 
Do toho všeho mu mluví upracovaná a unavená maminka Dana Medřická a také šílený spolužák, co souloží za peníze s tulipány (doporučuji si poslechnout povídku Psovod Gerža od Jana Zábrany) a opíjí se u Fleků (tam bylo draho i za komančů), Ondřej Vetchý. Tehdy už slavná Petra Janů se tu jenom mihne :).
Fandy, ó Fandy je vynikající a nepochopitelně zapadlý film, který si na nic nehraje. 
Potěší i chytlavá songovka v podání Nadi Urbánkové.

Dětské - nedětské filmy Duhová kulička a o něco mladší Blázni a děvčátka a Městem chodí Mikuláš, tak to je koncentrovaná poetika, nostalgie, touha, emoce z vás budou jenom stříkat. 

Ve snímku Duhová kulička žije svérázný dědeček poslední dny svého bytí a do posledních sil proklamuje svou mužskou sílu, bohužel té se už nedostává a je nutné se připravit na odchod... 
Dědeček je dokonalý pábitel a jeho vnuk ze středostavovské rodiny, pražáček s walkmanem a digitálními tretkami, je  dědečkova genetická kopie. 
Vyprávění o zrodu muže až po jeho zánik, alegorie běhu mužského života. 
Film jež vlastně vůbec není veselý a o to je lepší.

Blázni a děvčátka, esence pražské periferie padesátých let. Podobný příběh prožilo mnoho dnešních sedmdesátníků. Dospělí se vlivem politických událostí uzavřeli sami v sobě, ale co si s tím mají počít děti a dospívající? Kdo jim pomůže přenést se přes tohle šedivé období, kdo jim poradí a naučí je jak žít?
Budou to blázni a budou to děvčátka, ti napoví hledajícím dětem, jak že to na světě chodí.
Pro mě je tento film mnohem cennější, než televizně obligátní Lásky mezi kapkami deště.

Předvánočním těšením se rezonující Městem chodí Mikuláš, je dalším typickým snímkem o životních outsiderech. 
V ničem nevybočuje z Kachyňovy celoživotní snahy ukázat lidem život takový, jak ho oni sami znají. 
Ožrala doktor též bývalý Don Juan, nevychovaný spratek z děcáku, přísná a životem smýkaná vrchní sestra... 
Postavy toužící po všech atributech správna, ve světě ponurých Ústavů národního zdraví (Sestřičky; Pozor, vizita!), si ubližují a zarmucují se. Společným cílem je láska a naděje. Něco nemožného, lze se jen přiblížit.

PS Karel Kachyňa jistě nestojí za úspěchem svým filmů sám. 

Bez kvalitních předloh talentovaných scénáristů a spisovatelů, bez profesionální práce filmových štábů a herců, bez vynikající filmové hudby Luboše Fišera, Zdeňka Lišky a dalších geniálních tvůrců, bez nucených kompromisů a nutného osobního boje s komunistickou nomenklaturou (kterou de facto sám tvořil) by ty nejčeštější a nejpoetičtější snímky českého filmového plátna nikdy nevznikly. 

Nikdy by nevznikl dokonalý odraz doby, přestože s cenzurou v zádech, který napoví i mnoha dalším generacím po nás, jak se tu kdysi žilo, jedlo, pilo, pracovalo, veselilo a mřelo. 

Pochopitelně nezatracuji zbylé Kachyňovo dílo, namátkou vyjmenuji seriály Tři Králové a Vlak dětství a naděje či další jeho úžasné filmy jako jsou Ucho, Zlatí úhoři, Pozor, vizita!, Oznamuje se láskám vašim, Kam pánové, kam jdete?, Dobré světlo...

Ale pokud bych zkrátka chtěl divákovi připomenout význam Karla Kachyni, tento evropský filmový fenomén, postaral bych se jednoduše o to, aby jej mohl poznat a vidět celý a ne jen ony reklamou olepené osvědčené hitovky. 

Také je nutné zmínit jeho filmy nedobré, ne snad řemeslně, ale pro dobovou tendenčnost a propagandistické vyznění, ale ty mě a asi ani vás nezajímají, z těch se puzzle našeho dětství a našeho života neskládá. 
Jsem si vědom možné konotace nadpisu článku na neblaze proslulý titul národní umělec, takový kontext předem zapovídám, navíc Karel Kachyňa nositelem tohoto titulu nebyl.

#KarelKachyna