Jedna moje suchozemská známá si tuhle na plovárně posteskla, že ač se má docela fajn, přesto by jí možná bylo lépěji ve dvou.
Tedy si hledá přítele, partnera pro život a pořád nic na obzoru. Jak léta běží, mužů sice potkala mnoho, ale ani jeden za mnoho nestál.
Pořád dokola se jí totiž ozývají ženáči, bývalí paroháči a jiné deriváty muže. Na sociálních sítích a seznamkách prý trčí samej manažer, záchranář, maminčin mazánek, motorkář, psychouš, puberta nebo pracháč lakomec...
Maj to lidi ale problémy, ve vodě horkem chcípou ryby a močej do ní plavci a tadyhle Helena nemá kliku na páni.
Ještěže jsem ouhoř, protože není nad ouhořky. Ty naše hadí ženy jsou v pohodě, jakmile se vdaj, už chtěj potěr a nejsou s nima nižádné problémy.
Já jsem ryba empatická a dovedu pochopit, že i Hela by chtěla pořádnýho ouhoře a zažít trochu toho pozemskýho štěstíčka.
Ale это невозможно.
Plovárna zavírala, tak jsme dopovídali, řekli si ahoj a jak jsem si tak vodou jel do tej svej tůňky, tak jsem pořád přemýšlel.
Copak by si ta chuděra pohledná a milá, nezasloužila nějakého normálního, neprolhaného, nedesetkrát rozvedeného, nezadluženého, něžného, aktivního a upřímného chlapa?
A nemusí to bejt zrovna Džony Dep.
Tuším, že by brala klidně i obyčejného myče oken, myče nádobí nebo Mitche Buchannona, kdyby za to stál.
