20160929

Zdeněk Mahler & Vladimír Fuka - NEW YORK

Další skvělá kniha, kterou komunisté dětem odepřeli. 
Celý její náklad i rukopis zničili a nebýt pečlivosti autora, nebylo by kopie, která posloužila coby podklad k obnovenému a zaslouženému vydání. 

Původně měla tato krásná publikace vyjít již v roce 1964. Je jakýmsi Mahlerovým americkým cestopisem, krátké texty seznamují čtenáře s americkými dobovými reáliemi a souvislostmi. 

Fukovo spojení ilustrace s koláží, vtip, nápad, romantika, síla Ameriky, monumentalita Velkého Jablka, bude to na vás dobře působit, bude se vám to líbit. 
Svoboda, dálky, možnosti, luxus i obyčejní lidé. Amerika respektive New York tak, jak je dnes už neuvidíte, jsou nenávratně pohlceny globálními trendy.

Česky vyšlo v roce 2008 v nakladatelství Albatros. Kniha je svědectvím doby a fenomenálním dokladem tvůrčí síly šedesátých let dvacátého století i ukázkou brilantního talentu Fukova a Mahlerova.

#CoCtes
#ZdenekMahler
#VladimirFuka


20160921

Pivo na kole, skvělý trik tuleňáka Š.

Tlampač

Nejdřív to ježděníčko na kole naši političtí vyslanci vyhrotí, nasekají zákony i na situaci, že když spadneš z kola a zraníš se, platíš pokuty jak mourovatej krom toho že máš komoci mozeku a dost starostí s neschopenkou (mám dojem, že tenhle zákon pak ti volení kikoši zase zmírnili).
Postupem let nastal v Česku skutečnej boom cyklistiky a logicky úměrně k počtu cyklistů stoupla i statistika jejich nehod a zranění a sem tam i těch fatálních, které se staly třeba i pod vlivem alkoholu.
Nastoupili Vyvolení (poslanci) a lopotně upletli novej a ještě lepší bič na cyklisty, jako by nestačilo, že i cyklista byl podle všech vyhlášek už dávno účastníkem silničního provozu a nesměl teda jezdit ožralý (však jsme to viděli ve filmu Slavnosti sněženek, jak pan VB Somr upouštěl bicyklům kerských opilců vzduchu z pneumatik...).
Pak se ovšem najde komunistický bachratý hovado, co se vožírá v zahradním bazénku, a svojí bradavicí co má na krku vymyslí marketing, jak že se stát PREZIDENTEM (stát se prezidentem je ostatně snem mnoha pitomců a některým se to i povedlo).
Takže se zase začalo ňoumat nad tím, jak tu kozu sežrat tak, aby zůstala netknutá. Sám hlídač práva, ministr spravedlnosti pták Pelikán, nad tímto tulením návrhem v médiích špekuluje, že je přece taky cyklista a že teda kdo se zraní pod vlivem (jedno pívo, co to je) na kole, toho je to prý soukromá věc...
No asi není, jak dokládají doporučení mnoha odborníků na zachování podoby přísné normy, prostě nalitej na kole můžeš zavinit něco, co pak do smrti nezaplatíš, když už u toho nezůstaneš ležet sám.
Tedy buď logicky a právně správně dovolme i autařům tu pověstnou francouzskou hladinku anebo při nulové toleranci setrvejme a nenechme se ohlupovat různými Zdeňky.

Sorry, ale udělat zákon a pak ho obrušovat tak, aby vlastně nic neuvozoval a nezakazoval, to podle mě ukazuje na stupiditu všech, co tu normu původně odhlasovali protože se jim zdála důležitá a důvodná. Nechali se poplést bláznivým komoušem lačnícím po moci a přestali být rozhodní, prostě se divím, že neposlali toho bazénového tuleňáka (t.č. nikoli v KSČ ale v ČSSD) v prlel!

www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/cykliste-a-vyssi-tolerance-alkoholu-v-krvi-o-zruseni-nulove-tolerance-bude-jednat-vlada--1652041

#TahleGlosaPichaJakoVosa

20160827

#KATO & #MCGey

Dva Básníci (něco jako Dva mrazíci - teda Werich a Burian), teda #KATO a #MCGey, udělali trek jak párek (jakože duet, jakože dva), prostě pro nás vokolo vopravdovskej sémantickej dárek...

Jo, jo, jo! Ámen!
#MCGey
#KATO

20160803

Jiřímu Bisovi s láskou


Tráva byla zelenější 
Světlo bylo jasnější 
Chuť byla sladší 
Noci zázraků 
Obklopeni přáteli
Na obzoru pomalu svítá 
Voda plyne 
Nekonečná řeka 
Odjakživa a navěky

JIŘÍ BIS 1952 - 2005

20160304

Filip, Toník, Anna a Franta už vědí, jak je život křehký, lepší dny ale zase určitě přijdou

Nadační fond pomoci Karla Janečka vyhlašuje crowdfundingovou sbírku na podporu čtyř osiřelých dětí – Filipa (7), Toníka (9), Aničky (11) a Františka (13) –, které shodou nepříznivých okolností přišly během jednoho měsíce o oba rodiče, Marii a Jana.

20160213

CHANGES

Mám za to, že moc osobitějších hudebních zpovědí neznáte...

jako bonus vám sem bouchnu blues cover:


#BlackSabbath 1972 
#CharlesBradley 2016

Changes

I feel unhappy
I feel so sad
I lost the best friend
That I ever had

She was my woman
I loved her so
But it's too late now
I've let her go

I'm going through changes
I'm going through changes

We shared the eve's
We shared each day
In love together
We found a way

But soon the world
Had its evil way
My heart was blinded
Love went astray

I'm going through changes
I'm going through changes

It took so long
To realize
That I can still hear
Her last goodbyes

Now all my days
Are filled with tears
Wish I could go back
And change these years

I'm going through changes
I'm going through changes

20160111

And love dares you to change our way 
Of caring about ourselves 
This is our last dance 
This is our last dance 
This is ourselves 
Under pressure 
Under pressure 
Pressure


20151226

Návod na využití vánočních dárků - Leo Moracchioli and his family

via +Jaroslav Jakubes

Pokud už jste koupili dítěti v obchoďáku nějaké ty hrací hračky z Číny, není vše ztraceno!
Lze využít třeba takto, prostě si spolu s ním zahrajte na rodinnou hudební grupu :D


Rap a nu metalisti i sem, snad nejlepší odkaz je Run DMC a Aerosmith

a pak klasika rapovky:
https://www.youtube.com/watch?v=tFelfYq3zpQ
https://www.youtube.com/watch?v=ylaQvvNILt4
https://www.youtube.com/watch?v=4uXqp_AsXvM
https://www.youtube.com/watch?v=G7BieooyNNA


Donate to Leo

#LeoMoracchioli
#Cover  

20151224

PRVNÍ VÁNOCE - skutečný vánoční příběh z Krušných hor

Publikováno s laskavým svolením Lucie Bulisové - Dlabolové

Za onoho času - to jest roku 1945, o prvním svátku poválečných Vánoc - kráčel mladý úředník Národního výboru temnou ulicí směřující přímočaře z velkého, nálety ještě dost pošramoceného nádraží do středu města. 
Ulice byla pustá, jen křupání sněhu a zvuky posunovaných vagónů rušily ticho Vánočního večera. Obyvatelstvo tohoto pohraničního města, donedávna obývaného téměř výhradně Němci, se kamsi vytratilo - teprve za závorami, před hotelem Praha (dříve Kaiserhof), postávalo několik pochmurných postav s bílými páskami na rukávech. 
Napětí a strach bylo cítit všude a kdo nemusel, nevycházel v noci z domu.

Úředník Národního výboru František Dezort se však bez obtíží dostal 
k domu v Blatenské ulici č. 36, kde již několik měsíců bydlel. Byl to nevelký řadový činžák na hlavní třídě, jen pár minut od středu města. 
Když odložil kufr do sněhu, aby vyhledal klíč, překvapilo ho, že domě nikdo nesvítí - především Solitzerová, starší a ustrašená Němka, která bydlela v přízemí, mívala ve zvyku svítit dlouho do noci. 
Brzy zjistil, že opět zapomněl klíč, a právě když po krátkém váhání chtěl na Solitzerovou zazvonit, všiml si, že domovní dveře jsou jen přivřené - oddychl si a vstoupil. 
Protože bydlel taktéž v přízemí, při odmykání svých dveří zabloudil zrakem ke dveřím sousedky - byly otevřené. - Ale protože už bylo pozdě na jakékoliv návštěvy, zmizel rychle ve svém bytě.

Druhý den, na sv. Štěpána bylo jasné zimní ráno a František Dezort byl rád, že může dlouho spát a že má celý den jen pro sebe. Měl jedinou povinnost: Dovézt z nádraží několik dalších kufrů s věcmi a věcičkami své ženy a půlroční dcerky.
Teď po vánocích se totiž manželka, která dosud žila v malém středočeském městečku 
u své matky, hodlala konečně také přestěhovat do pohraničí.

Když upíjel kávu a přikusoval k ní mramorovanou bábovku, vzpomněl si na otevřené dveře bytu Solitzerových a rozhodl se, že se tam zajde podívat. 
Dveře byly stále stejně přivřené - vše nyní ovšem vypadalo mnohem méně tajemné než včerejšího večera - linul se jimi proužek světla na chodbu a dalo se předpokládat, že uvnitř je stejně teplo a jasno jako venku, kde slunce pálilo do sněhu.
Zaklepal tedy, a když se nikdo neozýval, vstoupil. 
V předsíni visel ošuntělý zimník s předpisovou bílou páskou, a nemusil hledat dlouho: 
v kuchyni objevil Solitzerovou, ještě nedávno učitelku domácích prací, kterak odevzdala duši Bohu, použivši k tomu dosud nevyužitý háček na lustr a pásek od květovaných šatů, které měla na sobě. 
Narovnal převrženou židli a postavil na ní bezvládné tělo, pak o sebe bývalou učitelku domácích prací opřel a odtáhl ji na kanape. 

Cestou na policejní služebnu, kam šel úmrtí sousedky hlásit, přemítal, kterak se s Anne-Marií Solitzerovou poprvé setkal - bylo to dávno před válkou, když ještě jako svobodný mladík nastoupil službu v tomto městě. 
Solitzerová si u něho na úřadě vyřizovala nějaká potvrzení, byla to urostlá dáma, 
a přesto jaksi plachá a roztěkaná, vždycky něco spletla nebo zapomněla, po válce pak chodila na úřad opět, a opět se vyznamenávala fenomenální roztržitostí: jednou vstoupila do úřadovny přednosty jakéhosi odboru Národního výboru, a když ten, udělav pauzu v hovoru se svým zástupcem, nervózně na ní pohlédl, vyhrkla Heil Hitler a dokonce nesměle pozdvihla pravici - samozřejmě následovalo hromové Ven! revolučního funkcionáře, kterému se jen těžko vysvětlovalo, že Solitzerová nikdy nacistka nebyla.
Na úřad chodila tentokrát zjišťovat střídavě cokoliv o svém manželovi, o kterém neměla už rok žádné zprávy, a o dceři Rose, která se jako většina německých děvčat octla 
v pracovním táboře. 
Zjistila pouze, že její Rosa buduje válkou zničené kladenské hutě, a pokusila se za pomoci manželky Františka Dezorta, která v blízkosti Kladna žila, propašovat do lágru nějaké jídlo - to ovšem skončilo neúspěchem a pro Dezortovu manželku málem tragicky. 
V posledních týdnech iniciativa Solitzerové poněkud uvadala, vypadalo to, že se smířila 
s osudem a čeká: na návrat svého muže, na návrat své dcery Rosy. A jak už to u lidí bývá, dala tomuto čekání přesný rozměr: do Štědrého dne, ani o den déle.

Včera na sv. Štěpána se František Dezort vydal do restaurace U krysaře (dříve Rattenfanger), aby zjistil, kdo z jeho kolegů kamarádů z pěveckého spolku Hlahol je už po vánocích zpět: skoro všichni na svátky někam odjížděli. 
Několik jich tam k jeho radosti už sedělo a pod obrovskou nástěnnou malbou krysaře mastilo karty. 
Okamžitě ho vzali do party, ale brzy toho začli litovat - František vyhrával jednu hru za druhou, až jeden z kamarádů prohodil: Ty snad máš v kapse provaz z voběšence, že máš takový štěstí. František si maně sáhl do kapsy - ano, byl tam, ani nevěděl, že ho má, pásek z květovaných šatů Anne-Marie Solitzerové. Nic však neřekl a poručil všem po pivu. 
Když se korpulentní národní správkyně paní Šandová přiblížila a postavila před každého sklenici s pivem, naklonila se k Františkovi a všeptla mu do ucha: Pane Dezort, mám tu specialitu! Koňský koule! Voni si to chlapi styděj dát, ale vono je to moc dobrý a výživný, víte... A významně na Františka pohlédla. 
A protože ten večer tak vyhrával v kartách a měl radost, a snad i proto, že měla zítra přijet jeho žena a že si tak přál, co nejdřív, chlapečka, objednal jednu doporučovanou, zapomenutou koňskou specialitu...

A tak - díky nešťastné Anne-Marii Solitzerové, kartám a zázračné specialitě restaurace 
U krysaře - se ženě Františka Dezorta Božence narodil za devět měsíců a sedm dní synáček.


Právě jste dočetli skutečný vánoční příběh z Krušných hor, z válkou těžce vyzkoušených Sudet. 
Jde o střípek z rodinné historie rodiny Bulisovy, zapsaný samotným hudebním skladatelem Jiřím Bulisem, který se v Krušnohoří narodil a dospíval.