20141119

Úhoři a socialismus

Text: úhoř Zdeněk Řehoř (z Řeky). Motto Když pálíš voheň, trávu vypaluješ, tak hlavně neuhoř! 

Za komunistů jsme se my úhoři měli nejlépe. Cítili jsme se veřejně bezpečně.

20141016

Zdeněk Zapletal – Probuď se a zpívej (1995)

Text: Tlampačrefresh článku z roku 2011

Rád bych Vám představil další knížku od Zdeňka Zapletala, žánrově je to kupodivu road story :) a navíc skutečný cestopis. Kerouakovská inspirace se nezapře, možná proto má kniha podtitul Znovu na cestě.


V polovině devadesátých let, v čase opětovného budování kapitalismu v Čechách, se spisovatel Zdeněk Zapletal (kamarád to mnoha folkáčů a autor slavného Posledního mejdanu - rozhovoru s Jarkem Nohavicou) spolu s hercem a kolegou ze Zlínského rádia Publikum Michalem Žáčkem vydali na netradiční cestu. 
Neměli žádný cíl a žádný plán, pánové vyrazili pouze s nejnutnějším vybavením, toliko spacákem, stanem a karimatkou. Především však bez zásob potravin a bez koruny v kapse. Prvotní idea byla putovat krajinou pěšmo nebo autostopem a občas vzít nějakou práci jenom za jídlo. Coby zaměstnanci regionálního rádia se také z cesty několikrát přihlásili se vstupem do rozhlasového vysílání.

V roce 1995 nebylo (a dodnes není) v Čechách zvykem stavět stopařům, převažoval zápecní strach z neznámých lidí. Fakt, že někdo jde jen tak krajinou a mávne rukou na řidiče prostě Čechy děsí, co kdyby je stavěl uprchnuvší vězeň nebo rovnou sériový vrah, že. Ať je účelem stopu prostá touha po svezení či prosba o pomoc, nezastavujeme! 
Nejsou všichni lidé stejní a tak se oběma poutníkům občas zadařilo svézt se o pár kilometrů dál. Prosby o práci za jídlo nevyslyšel téměř nikdo, oba "námezdní dělníci" byli až na světlé vyjjímky svorně odmítáni. Každý se spíše buransky divil, že někdo by pracoval jenom za jídlo a kdo už nějakou tu práci vykonával, nechtěl se o ni dělit. 
Když už ne za práci, tak proč jim někdo nedaroval jídlo jenom tak, říkal jsem si při četbě. Jako bych se tu nenarodil a nevěděl sám, jak to v Česku chodí, přitom první kroky hrdinů vedly jižní Moravou, obecně námi všemi vnímanou jako pohostiný kraj. 
Ani na Slovensku, kam poté Zapletal a jeho souputník zamířili, nebylo lépe. Jídelníček obou pánů byl tím pádem velmi skromný, jablka trhaná podél cesty, cibule, konzumní chleba a k pití obyčejná voda, zřídkakdy pivo. Naštěstí jsou oba slovanské národy bordeláři, proto se občas zadařilo nalézt nějakou tu zálohovanou láhev.

Cestu uskutečnili Zapletal a Žáček v parném létě. Putovali nížinou, poté do kopců pohraničních hor, u Ružomberoka se obracejí na zpáteční cestu. Hovoří spolu, dochází k výměně názorů, filozofickým úvahám, občasná hádka vyčistí vzduch. Nikdy není přesně jasné kudy půjdou dál, vše závisí na náhodě a situaci. 
Zapletal spoléhal na Boží zákony, jako kodex pro svou cestu si se Žáčkem vybrali Desatero, občas se tedy "nadpřirozeně zadařilo". Práce na betonování u poměrně štědrého řezníka, náhodný nález slovenské dvacetikoruny vedle svodidel u horské silnice, dlouhý stop ze Slovenska na Moravu rozhrkanou škodovkou nebo práce od úspěšného a pohostinného podnikatele oba poutníky potěší a rozradostní. Jsou to takové zlaté hřeby celé jejich cesty.

Delší doba bez pohodlí domácí toalety a sprchového koutu, bez pohodlí obýváku, bez náručí manželek, bez zázemí domovské hospody městskému člověku nepřidá. Únava z dlouhých pěších úseků a vedra se podepisuje na dobré náladě obou aktérů, málo jídla a voda z pochybných zdrojů též vykonávají své. 
Zásada putovat jenom volnou krajinou a vyhnout se přitom průmyslovým aglomeracím je porušena hned několikrát, okolí megapole Ostravy svou depresivitou přispěje k hlubokému smutku a rozčarování obou přátel. Ještě ovšem potkávají ve Valašském Meziříčí zmíněného pohostinného podnikatele a za poctivou práci dostávají nejen skvělé jídlo a plnou lednici piva, ale i čtyři stovky, které Žáček později pomnoží ve výherním automatu na celých čtrnáct set! 
Co s tolika penězi? Padne rozhodnutí přispět na konto nemocnému chlapci, zbylé drobné mince poházejí po cestě pro ostatní poutníky. 
Michal Žáček se rozhoduje vrátit domů o něco dříve nežli jeho parťák, odjíždí autobusem ze Vsetína. Zdeněk Zapletal se vrací k domovu pěšky, po žluté značce podél řeky Bečvy, má potřebu si utřídit myšlenky a zážitky z cesty, nakonec si zpívá If you going to San Francisco …


PS IN VINO VERITAS, IN PIVO TAKY.

Edit 10/2014 ta knížka je poměrně drobná, půjčil jsem ji kamarádu a pak ho musel uhánět o svůj poklad a když jí konečně osobně donesl vrátit, uvařil jsem mu kafe a radoval se, že si ji přečtu znova! 
Drobná, leč pro mě osobně převelice významná, asi neznám nic lepšího z tuzemska na téma Jdi a (ne)ohlížej se... 
Knížku jsem opět přečetl takřka jedním dechem cestou ve vlaku z HK do Phy a zpět (a poté kousek doma), celkem za čtyři hodiny.



ZAPLETAL Zdeněk, *3.9.1951 (Kyjov), český spisovatel. Do pěti let žil v Bzenci, poté se přestěhoval do Zlína. Po vystudování Farmaceutické fakulty UK v Bratislavě začal pracovat jako lékárník v Holešově. V roce 1980 debutoval knihou Proč se nás srny bojí, která vyšla jako součást triptichu Před vyplutím. Jeho čtenářsky nejúspěšnější próza Půlnoční běžci (1986) mu umožnila opustit zaměstnání a plně se věnovat psaní. Do svých románů vždy promítá silné autobiografické motivy.
Od poloviny 90. let 20. století prošel krátkodobě několika zaměstnáními - ve zlínském rádiu připravoval a moderoval týdenní hodinový pořad o knihách a kultuře. Dva roky pracoval pro olomoucké vydavatelství Votobia jako vedoucí prodejen v Kroměříži a v Přerově, byl redaktorem a později šéfredaktorem vysílání rockového AZ Rádia ve Zlíně. V roce 2003 uvedla Česká televize Ostrava dvoudílný televizní film podle jeho románu Kobova garáž.
Bibliografie: Proč se nás srny bojí (triptych Před vyplutím) (1980), Až přijdou plískanice (1980), Poslední knížka o dětství (1982), Pozdě na hlasitou hudbu (1983), Půlnoční běžci (1986), Sen na konci rána (1988), Křehké zboží (1988), Nekonečný striptýz (1990),Kobova garáž (1992), Born in ČSR aneb Vekslštůbe cimrfraj (1994), Probuď se a zpívej (1995), Andělé & Démoni (1996), Půlnoční pěšci (2000), Popík (2013).

20141001

Hradecká náplavka

Tlampač

Občas se i v bývalém Salónu republiky povede navázat na tradice zdejších světově významných architektonických počinů.
V poslední dekádě se dle mého skromného názoru v Hradci Králové velmi povedly čtyři veřejné stavby (mnoho se jich naopak nepovedlo ani trochu, že pánové z magistrátu?). 
Jednou z nich je labská pravobřežní náplavka.

Labe je jediná řeka, která spojuje zaprděnou Českou zem se světem, teoreticky byste mohli po Labi dojet až k móři.
Ovšem to by Labe muselo být tzv. PLNĚ splavné. Ponechme stranou, že všechny kontinentálně významné řeky jsou splavné, ať už jde o Rýn, Temži, Dunaj nebo Seinu.
I relativně malé řeky v okolní cizině fungují jako komunikace. 
Všichni rovněž dobře známe plavební kanály, jež tyto řeky navzájem propojují tak, aby si Evropané mohli sdílet radosti i strasti...
Jenže, v Česku chtějí mít ze středního a dolního toku naší největší řeky ekologové zřejmě horskou bystřinu a namísto na život a jeho ochranu v malých řekách a potocích, a že je česká krajina zavodněna mocně, se soustředí na boj se všemi vizionáři splavného Labe.

Well. Takoví už zelení levičáci jsou a bagr s tím nehne. My se pojďme bavit o tom, proč v našich městech podél řek nekypí ruch a šrum tak, jako kdysi. 
Protože povodně a řeky se nám jeví jako zlé a nebezpečné? Možná i proto, že bývaly špinavé a smrduté. 
Dnes už je lépe, přesto se u řek relaxuje, jí a pije, bloumá, maluje... maximálně někde okolo Vltavy v Krumlově a Praze, Labe žije snad jen v Poděbradech, líbí se mi upravenost náhonů na Chrudimce přímo v Chrudimi a pak si živě vzpomínám na Kadaň. 
Kadaňský stupeň na Ohři a těsně přiléhající nábřeží kdoví proč pojmenované coby  Nábřeží Maxipsa Fíka - LOL, to je vám nádhera, tak vkusně a příjemně upravené okolí řeky uprostřed živého města se mi jeví jako fenomén. A to je Kadaň spolu s okolím znásilněna všemi těmi doly a dráty vysokého napětí a vykořeněním původních obyvatel atakdále...



Hradec Králové, první opravdu velké město na březích evropsky významné řeky Labe se v dobách socialismu na upravené, vylepšené a živé nábřeží nezmohl, vše bylo dědictvím po předcích, díky krédu všechno je všech i poměrně omšelým.
První vlaštovky renesance (někdejší anabázi s lodí/botelem Čechie majitele pana Pešáta už jsme naštěstí všichni zapomněli) se objevily v podobě přístaviště malých parníků a veslic v prostoru Smetanova nábřeží, stále to však bylo spíše na okraji historického centra. 
Jmenovitě architekty Vladimíra Šolce, Pavla Zadrobílka a Tomáše Koblásu.

Tedy materiály schopné odolat vlhku, zimě i horku a samosebou povodním, dostatek místa pro pohyb chodců i cyklistů a zařazení výjimečných prvků pro praktické využití náplavky.
Mě osobně nadchly kotevní úvazy kombinované s osvětlením, schody do vody pro plavce a vodáky u Tyršova mostu, piknikové loučky se "sedacími schody" v optimálním místě nedaleko budov univerzity - a právě od študáků očekávám hojné využití a progres, široká bezpečná schodiště, puristické, snadno udržovatelné lavičky a dostatek odpadkových košů. 
Doufejme, že co nevidět přibyde i Labská kavárna, dosud nerealizovaná. Město nyní hospodaří se slušným finančním přebytkem a tak by se mohlo rozšoupnout :).

Jak dokládají moje fotografie, nafocené před několika dny, onen zmiňovaný ruch a šrum se do jedněch z nejpodmanivějších míst jinak emočně chladného města vrací.
Ať už v podobě pejskařů - doufám, že tito rychle a správně pochopí, že exkrementy jejich "pets" zde nejsou vítány, přes cyklisty jedoucí výletem, rodiny s kočárky, tak také třeba i v osobě profesora a jeho studentů z blízké Pedagogické fakulty.
Vyfocený raft je dokladem, že na řeku se lze nejen dívat, ale také po ní plout a do listů pádla odevzdat všechny myšlenky, radosti, starosti i síly svalů (vodáci zatím využívají spíše Orlici).
Rovněž výtvarníci zabodovali a vysoké pobřežní stěny zdobí díla až neuvěřitelně přímočará a nemálo kritická. Sdělení jsou jasná, nafotil jsem jenom tři, i na ta ostatní se doufám zajdete podívat osobně. www.nabrezihk.cz


Řeky v Hradci, tolik podstatné pro jeho vznik před tisíci let, tedy znovu mohou žít nejen pod hladinou.
Dál je to na nás. 


Fotogalerie:


















20140820

Pasák

Markéta Markétovatá

Martin (6,5) se rozhodl, že je už velký a bude si nakupovat sladkosti ze svého kapesného, prý šetří domácí rozpočet :D. Nakráčel si teda do Tesca, já si vybrala zeleninu, on sladkosti a jdeme ke kase společně. Nakládá na pás hromadu sušenek a prodavačka na něj s úsměvem:
"Jéééé, takových sladkostí, to se máš! To já bych nemohla" a plácá se po břiše.
Martin se na ní tak účastně podíval a povídá: "Paní prodavačko, my jsme totiž s taťkou žebráci!"
Prodavačka kouká s otevřenou pusou, lidi lehce v šoku a čekají co já na to. Martin si toho všimnul a dodal: "No jako že jsme hubení až nám lezou žebra!"

Trochu mi to připomnělo, jak moje spolužačka na základce s vážnou tváří tvrdila, že můj táta je pasák (nutno dodat, že v jihočeské Kaplici, kousek od Dolního Dvořiště, to dostávalo úplně jiný rozměr). Můj táta byl celník. Říkali jsme mu "pasovák" :)

20140818

Zubatá storka

Markéta Markétovatá

Syn se včera rozhodl, že nebude voják (uf). Při natahování pistole na šipky si rukou skoro vyrazil tři spodní zuby( 2-1-1), které se mu teď sice kývou tak, že nemůže kousat, ale na vytáhnutí to ještě není. Prý je to na prd a bude radši kuchař (pro samou bolest zubů zapomněl, jak se pořezal při krájení rajčat na sugo). Takže nás čeká zubař.

Úplně jsem si vzpomněla na tu hnusnou bolest, když jsem si vyrazila horní jedničky já, přibližně v jeho věku. Hráli jsme s bratránkem na schovku po baráku u babičky a já se schovala do starého peřiňáku, který se otevíral jako truhla. A já čekala na bratránka až přijde, opřela jsem víko o zeď za peřiňákem a zuby se zakousla do přední hrany. V tom bratránek přišel, já se lekla, škubla sebou, víko mi spadlo na hlavu a dvě horní jedničky byly venku.
Pravou dvojku jsem si vyrazila tak, že jsem seděla s koleny nahoře, pšíkla jsem a dala jsem si o koleno.

Aspoň jsem malýho rozveselila, prý nevěděl, že někdo může být ještě větší kopyto než on :)))

20140722

Náš dům je plný různých duchů

Přemek Bis


Náš dům je plný různých duchů LOL

 A tak když dnes naše sousedka našla v popelnici kbelíček a sítko, hračky svého mimi, které nechala v pátek na chodbě v rohu, tam kde běžně parkuje svůj kočárek..., bylo jí to logicky líto, protože kdyby ty hračky nenašla ona a včas, tak by prostě o ně přišla :(
Musíme si však myslet, že to udělal NIKDO, ten zlý a podlý duch.
Ano správně, ten NIKDO, který má klíče od vchodu na dvorek, kde popelnice stojí pod přístřeškem....

20140624

Zdeňko a Zdeňku KUK!

Přemek Bis

Stalkujte, můj život je Vám k dispozici, už mi ale kurva nepíchejte a nevypouštějte to kolo... 
Já to pak musím lepit anebo vyměňovat duše, kluk se těší na výlet a zatím chudák čeká, než táta spraví pneu... 
Taky mi to dost leze do peněz a víte  jak, jsem ten nezaměstnanej příživník, co na Vás, na poctivých účetních a elektrikářích PARAZITUJE... jsem jak ti Cikáni naproti, viď Zdeňko, nejde ti pod fousy japato že zrovna v naší/Vaší ulici je tolik zlých a podivných lidí... Bisovi a Cikáni, kdyby ti tady nebyli... musíte je léta snášet (tak jako oni Vás tvl).
Ale víš jak, máš aspoň koho pomlouvat, máte s mužíčkem aspoň komu urážet matku pod smyšleným G+ profilem... můžete naplno rozvinout svá osidla... můžete všecko, hlavně nenápadně táto, to vížejo mámo LOL.

Jen si dovysvětleme některé podstatné skutečnosti, brzdy na Vašem kole jsem nikdy neměl v ruce, když Vám budu chtít dát přes dršku, udělám to rychle a promptně sám... že ale nechci do lapáku, zatím si spokojeně žijete, protože mám trpělivost.
Ani jsem neplival jako mladý po chodbě, protože jsa skautíkem prostě takto neuvažuji a nechovám se... 
Zato od Tebe máme Zdendo dveře celé okopané.
Mé děti Vás prý nezdraví, mrzí mě to, ale asi se Vás bojí... jiné lidi zdraví a jsou nám pak chváleny za vzornou kinderstube - samosebou je učíme slušnému vychování, to namoutěkutě!

To jestli píšu někam nějaké články Vám může být celkem fuk, ale vidím, že ve své typicky české slídilské povaze máte i pravidelné čtení mé tvorby a že se v ní dokonce nacházíte... Pak je moje práce nikoli zbytečná, ale přímo záslužná, tím více, že při psaní těch článků na Vás ale opravdu nemyslím, protože se snažím Vás nevnímat.

Je mi jedno jak a proč žijete a co děláte, co mi jedno není, jsou Vaše nesmyslné plky o tom že na magistrátu našeho města mě dobře znají, že jsem známý chudáček bonzáček a udavač... No nevím no, nebude to nějaká projekce???
A to odvážné vystupování pod smyšlenými nicky je skutečně příkladem osobní odvahy a nulové záště.

Na závěr tohoto řekněme otevřeného dopisu Vám připomenu, že sekání trávy na našem společném pozemku sice obstaráváte Vy, ale já jsem Vás o to nikdy nežádal... a jestli si tam pak chodí anebo nechodí hrát mé děti, mé úžasné a superinteligentní geny, to by Vám mělo být tkanička, stejně jako si tam totiž hrají dnes ty mé, tak podobně si tam před dvaceti lety hráli ty Vaše děcka, ne???

A moje máma je moje máma, takže její urážky budu nemilosrdně trestat a to klidně i fyzicky a před každým soudem si to obhájím... stejně jako to, že jste mi včera na ulici už nešli jen tak minout bez poměrně nevybíravého počastování vašich entit...


Přemek Bis,
t. č. všecko, co si jen budete přát, jen ne takovej skvělej a slušnej člověk jako jste VY SAMI...
:DDDD 


PS
Pravidelně masturbuji, občas souložím, co ty Zdendo? Zdeňko všecičko nejlepčí ke včerejšímu svátku! 
Tento dopis opět vyvěste na nástěnku v domě, a s fotkou prosím, na té aktuální mi to sluší... 

20140620

BAREFOOT TOM

Tlampač
Tomáš v kiltu a ... bosý   Foto: Dominik Horváth, kontaktovat jej můžeš na G+
Na Divokém Západě by mu tak říkali, Tom Bosá noha. U nás mu dali přízvisko Zahálka, ovšem jaký to omyl, ten kluk vůbec nezahálí, naopak neúnavně běhá a všude kde se objeví zkouší lidem napovědět, aby se osvobodili. Sundejte boty a oblečte si kilt, suknici, povolte krevnímu oběhu obíhat a lhostejno jestli v patách anebo v krajině slasti... 

Je úžasné, jak moc je Tomáš zapálený pro své hobby a pro změnu konvencí, ovšem když jsme tak v rozhovoru spolu kráčeli ulicemi velkého města, neunikly mi úšklebky a pohrdání kolemjdoucích mainstreams, našeho zdejšího středního proudu Kabátů, Gambrinusů, Chorvatů, Májek a Babovřesků, Bóže lidi, on je fakticky bos a navíc má sukni, to je debýýýl... 
A nebo jste podivní Vy, kdo jste kdysi poslušně tlapali pod mávátky v průvodu, všichni v modrých košilkách!

Potkali jsme se v Pardubicích, oba jsme tam přijeli vlakem. Vlakem jezdí Tomáš naprosto všude, věří, že nejvyšší slevová karta ČD se vyplatí a potom co mi vyprávěl, jaké cíle už v Česku objel, jsem nucen mu dát za pravdu. Prostě kromě běhu, bosé turistice, jízdě na kompaktním kole a kiltu Tomáš nadměrně holduje také vlakům a kdo má rád vlaky, není špatnej člověk, třeba jako takovej Dvořák žejo. 

Tomáš je dnes prostě všude, dokonce se stihnul mihnout ve slavné TV show a spolu s jejím moderátorem si zablbnout v sukních, to že u toho byl současný prezident Slovenské republiky ponechme stranou. 
Nechám se asi také nakazit tou volnou myšlenkou, tou až beatnickou bezprostředností a ono to také docela dobře zapadá, vždyť i Sir McCartney chodíval bos, hipíci rovněž (i hipsteři by konečně měli něco udělat doopravdy, ne jen na oko, sundejte si boty, vy vyděděnci!).
Forest Tomáš Zátopek běhá a běhá, nevím jestli trend bosého chození a běhání vymyslel on anebo přírodní národy, rozhodně mě však jeho aktivita burcuje, přemýšlím nad tím vlastně pokaždé, když musím opět reklamovat obuv z asijských továren. 
Moc bych si rovněž přál, aby v Tomově sukni - a zde si dovolím navrhnout i další trade mark pro Zahálkovic firmu, co třeba BAREFOOT TOM? - chodil (protože po pádu ze střechy už moc běhat nemůže) jiný Tom, Tom Máša, slavný prodejce Nového Prostoru a veliký milovník militárií a skotských vojenských jednotek. Budu muset zapracovat na tom, aby se ti dva potkali :).
Tomáš Máša v kiltu a ještě zdravý označen tečkou

PS
Proč se vlastně ve zdejších lesích a lukách nechodí bez bot? Ve městech to nelze, psi domácí se rozhodně postarají o to, aby vám tento zážitek zůstal odepřen. Ale myslím to jinak, proč třeba obce ve svých katastrech neudělají bosé stezky, pěkně z vísky do vísky, maličký parking k tomu a obecní hospody na obou koncích a hle obce mají příjmy a nemusí čekat, co jim pražští ministerští soudruzi smrknou z rozpočtů...

20140616

O smutné Karelgotě

Jan Rejžek

V autokempinku řekli holčičce 
jdi si hrát 
Sedla si tedy do stínu 
zaparkovaného vozidla 
na plechovku od Mobil Oilu 
posadila panenku 
které od dob prvního nahlédnutí 
do barevných časopisů 
říká Karelgota 
hladila ji a těšila 
Karelgoto nebuď smutná 
nebuď smutná nebuď smutná …

20140609

Adidas Detroit nebyly žádné p..rané retro!

Tlampač, foto Google search, refresh článku z roku 2012
Adidas Detroit byly moje první sportovní boty, když nebudu počítat jedny onošené a potrhané Pumy, co jsem dostal od bráchy. Ve speciálce Adidasu stály ve dvaadevadesátém tuším 599.- Kč. Byly prima třipruhaté a hodně pohodlné, The brand with three stripes a Die marken mit den drei streifen bylo napsáno na jazyku anglicky a německy. Neměly kdovíjakou tlumící technologii, podešev byla tvořena pouze "vobříznutou karimatkou", jak dodnes říkám botám ušitých podle klasických a starých postupů.

Když si pak po prázdninách toho samého roku spolužák Vojta z Itálie přivezl moderní Nike Air Icarus Track and Field, těéééžko jsem to rozdejchával, protože ty jeho boty, to byla úplně jiná kategorie! Legendární "Éry" s neméně legendární a patentovanou podrážkou Waffle, tak jak ji ve svém vaflovači vdechl život spoluzakladatel Nike Bill Bowermann byly prostě vejš, zejména díky moderní, do forem vstřikované mezipodešvi. Od té doby jsem už nikdy nechtěl žádné boty na karimatce, jako byly ty mé první Ády a protože jsem o botách hltal první a poslední, také mi bylo jasné, že lepší technologie jsou na botách za víc korunek a "karimatkáče" přece nosej leda švorcáci, páč jsou levný a vypadaj staře.
NIKE AIR Icarus Track and Field line
Éru dnešních módních retro bot odstartoval zřejmě Zemeckisův slavný film Forrest Gump, kde model Nike Cortéz v bílé a červené darovala Jenny Forrestovi z lásky a režisér jej zobrazil coby symbol jedné dekády (docela dobrý reklamní tah sportovního giganta skrze product placement, ne?).
Odnosil jsem desítky párů značkových sportovních bot, doučil se marketing, přesto stále nechápu, jak mohou tzv. retro boty stát stejně ne-li víc, než boty s technologiemi. Boty pro švorcáky stojí dva litry! Z marketingově-obchodního hlediska si nelze více přát, obyčejné asijské bačkory se prodávají od 1000.- do 2500.- Kč, to je vejvar! Co mě však na celé této současné retro produkci vadí, je naprostá absence reálné hodnoty této obuvi.
NIKE Cortez
Pokud mi někdo nabízí retro botu ušitou drobnou dětskou asijskou rukou, vyrobenou z napodobeniny kůže nebo syntetických materiálů, přidá mi k tomu legendu o marce coby znaku kvality a já se již dávno na žádné atributy této značky nebo konkrétního modelu nemohu spolehnout, pak moje peníze prostě nedostane. Nebudu platit nesmyslné cifry jen proto, že mi někdo chce cpát do hlavy, že to zboží je spotřební a módní, proto stojí kolik stojí, na to já zvysoka s.ru. 
Co tím vším chci vlastně říct? Že moje prachy si musí každý zasloužit, nehodlám si kupovat formu bez obsahu, plagiát, derivát a jakoby. Retro bota by měla být nachlup stejná jako originální předloha, včetně materiálů, se započítáním všech ekonomických okolností bych to pak bral podobně jako např. Levi´s 501, Porsche Carrera, Ray Ban Aviator či triko Lacoste a rád zaplatím za kvalitní a spolehlivý produkt, pokud takové zboží budu chtít.

Nike (a také Adidas, Puma aj.) na svém počátku produkovala boty poctivé, bez výrazných kvalitativních chyb a s každým novým modelovým rokem přidávala nejrůznější vylepšení. Proto je lidé kupovali, proto v nich sportovci sportovali, proto se  tyto firmy prosadily a rostly. V sedmdesátých a osmdesátých letech, tedy po době velké ropné krize, bylo třeba budovat značky výrobou a nabídkou kvalitních produktů. Tyto produkty stály v té době zcela normální peníze, prodávaly se za ceny úměrné ceně práce, ceně materiálů, všech dalších nákladů a s rozumnou (rozuměj morální) marží.

Pokud tedy hovoříme o sportovních botách, pak Forrestovy Nike by byly vyrobeny z kvalitní hovězí usně, odolné pryže a z kvalitní textilní stélkou a jejich tehdejší cenu odhaduji na cca $30. Dnešní retro boty ani zdaleka nedosahují kvalitativní (ve všech parametrech) úrovně svých originálních předloh a je pro mě nemyslitelné za ně platit částky vyšší, než je jejich reálná hodnota.
NIKE Capri Leather
Dceři jsem před rokem koupil nádherné retro Nike Capri. Byly kožené, poslední pár byl z Kč 1299.- zlevněn na 649.- (v Česku se tento model prodával i mnohem dráž). "Kauf, pěkný kožený boty za supr kačky, paráda!", jásal jsem. Dcera v nich chodila měsíc, sečtu-li všechny dny, kdy je měla na noze. Poté byl úbytek pryže na podrážce v patní části tak značný, že se do ní udělala díra (reklamace byla vyřízena kladně, koupil jsem jí potom outdoor Merell za 750.-, po jednom skautském táboře se daly také reklamovat, neměl jsem však už chuť ani sílu) a jako tenisky by zřejmě nevydržely ani jeden zápas. Považte, zmiňované Adidas Detroit jsem nosil celý rok denně a když jsem je vyhazoval, podrážka byla hodně obroušená, nikoli však až do nitra boty jako v případě Nike Capri!
NIKE Capri Leather
Myslím, že současná tzv. finanční krize je velmi důležitá pro každého z nás. Začínáme si víc hlídat za co utrácíme, protože vše je stále dražší a peněz na výplatních páskách málokomu přibývá. Neberte tento článek jako kolenovrtský nebo proletářský povzdych. Chci Vám pouze zopakovat, že spousta věcí nestojí za nic a když, tak jen za to, za co opravdu stojí (panečku to je mi ale větička!).


PS
Slyšel jsem, že dělníci v asijských fabrikách chtějí více korunek za svou práci, Houstone, to máte asi problém! 
Znám všechny ty korporátní kecy o inflaci, maržích, potřebě růstu, o vysokých nákladech, kupní síle zákazníků a její paritě. 

Oukej! To je ekonomika. Jen mě už prosím Vás nese.te s tím vaším třídolarovým -velkoobchodně - asijským šmejdem, nebo si udělám boty z nějakýho čokla, na sebe si navleču pytel od brambor a začnu to vydávat za retro styl, a když to začnu prodávat, tak cifra na cenovce bude řádná, to si pište.


20140603

Peří (h)romskej mor

Tlampač

Na lavičce sedí smažka
 narvaná jak moje taška
Na lavici sedí fetka 
vystíhaná rychlá 
všecko hnedka

Na lavičce sedí borec 
hnědý barvy kůže
když na peříčku letí všecko zmůže
Zaletí si do světa kde nejsou bílí
kde je king a tančej víly... 

20140602

Krotitelský koutek poesie

Nadlesník
Bechyňské koleje
Za Bechyní jsou na mostě koleje,
když si nedáš pozor zábradlí ti hubu rozbije,
když ti kolo mopedu do koleje zajede!!!!

bechynsky_most_nahled_03








Olaf Jarmil Matesson
Bechyňský most
Chvíli po tom co nám šátkem mává Melta Přemet,
starší Melta z kraje mostu, hází čistý přemet.
Zrak mu ulpěl na Nadlesním rejdíc helmou v žuloví,
další rybu bez váhání, koleje si uloví.
Mě jen hleslo na jazyku…
„co děláš ty vole…“,
mlátíc hlavou do chodníku
už jsem taky dole.
Ač je stavba mostní krásná – nenechte se mást,
pro nás dechů krotitele, je to pěkná past!


Und kleine bonus:

20140601

Tužte se ve znalostech historie!

Text a foto: Tlampač, poprvé publikováno 29. května 2008

VÝLET VHODNÝ PRO: PĚŠÍ/CYKLO


Často se při sledování nejrůznějších televizních pořadů setkávám s tvrzením o historické nevědomosti české veřejnosti. 
Chápu, že je spousta důležitějších věcí na tomto světě než dějiny. 
Otřepané klišé ovšem říká: Kdo nezná své vlastní dějiny, je nucen prožít je znovu. 
Nejsem takový vlastenec jako Danek Landa :), nicméně trochu vlastenec jsem. O to víc mě mrzí trapné odpovědi respondentů v TV, kteří na otázku co se stalo v osmašedesátem ke konci srpna odpoví, bylo hezky a pomalu končily prázdniny ...

Připomenu vám dvě důležité události, které byste také měli dobře znát. 
Tak za prvé: 27. května 1942 dva odvážní chlapi Josef Gabčík a Jan Kubiš provedli atentát na supernacistu a říšského protektora Reinharda Heydricha. Ten na následky svých zranění 4. 6. 1942 zemřel. 
Za druhé: potrefená husa se v červnu 1942 ozvala a Němci vyhladili komplet dvě vesnice a popravili spoustu dalších našich občanů naoplátku. Muži, ženy, děti, všechno šmahem a poněmecku důkladně. Naštěstí několik dětí z těch dvou vesnic přežilo, protože byly odvlečeny do Reichu na převýchovu v bezdětných rodinách. Po válce si o navrácení těchto dětí náš stát rezolutně řekl. Byly nalezeny a vydány zpět do vlasti. Celý svět tak zná jméno Lidice (10. 6. 1942). Málokdo už zná jméno Ležáky (24. 6. 1942). To jsou jména oněch zničených, vyvražděných vesnic.
Zajeďte si na malý výlet. Zajeďte si do Ležáků. Výchozím bodem výletu vám může být půvabné městečko Hlinsko. Jeho unikátní Betlém (skanzen lidových staveb uprostřed města.) vás jistě okouzlí. Pak již stačí najít turistickou značku, která vás přes obec Včelákov (ve Včelákově chodily Ležácké děti do školy.) dovede až do Ležáků.
Dojdete do vesničky, kde nestojí jediná chalupa, jediný dům. Jednoho dne v červnu roku 1942 ji obklíčili vojáci a dokonali pomstu. Pomstu za psychopata. 
Já jsem byl v Ležácích poprvé před třemi lety s mým kamarádem. Už se smrákalo, všude bylo ticho, kolem nás jen kamenné pomníky a na nich jména. Ani jeden z nás nepromluvil. Byl to silný a zajímavý zážitek.
Resumé pro budoucí televizní respondenty: I díky českému atentátu na Heydricha odvolala Velká Británie Mnichovskou dohodu. Pokud nevíte co byla Mnichovská dohoda, nejezděte nikam :).


PS a hádanka: 
Máte rádi větu: Tento způsob léta zdá se být poněkud nešťastným? Autor této věty byl v souvislosti s atentátem na R. H. popraven 1. 6. 1942.

20140531

Do batôžka

Pánové JARO FILIP, MILAN LASICA A RIŠO MÜLLER

originální verze: https://www.youtube.com/watch?v=Od99Q-uPKnM



Do batôžka si nalož
pretvárku, lož a faloš
a potom ich hoď z mosta do vody
Bez pretvárky a falše
hneď by Ti bolo krajšie
hneď by tu bolo viacej pohody

Ak k tomu pridáš hádky
ach to by boli sviatky
keby sa ľudia vadiť prestali!
Veď stačia dve – tri zvady
a hneď si bez nálady
a krvný tlak sa nechce ustáliť

Načo sú hlúpe spory
čo vedú podaktorí
a vyzerajú pritom nevinne.
Je lepšie zaťať zuby, a ak Ťa jazyk
svrbí
tak si ho radšej omoč vo víne

Klebety, škriepky plané
vykašlime sa na ne
vyrubme razom túto záhubu!
A podraznícke nuly
dostanú po papuli
dáme im jednoducho zámku na
hubu

Do batôžka si nalož
pretvárku lož a faloš
a pekne zahoď všetko do studne
A rovno z prvej várky
skús život bez pretvárky
a uvidíš, či z Teba ubudne