20151226

Návod na využití vánočních dárků - Leo Moracchioli and his family

via +Jaroslav Jakubes

Pokud už jste koupili dítěti v obchoďáku nějaké ty hrací hračky z Číny, není vše ztraceno!
Lze využít třeba takto, prostě si spolu s ním zahrajte na rodinnou hudební grupu :D


Rap a nu metalisti i sem, snad nejlepší odkaz je Run DMC a Aerosmith

a pak klasika rapovky:
https://www.youtube.com/watch?v=tFelfYq3zpQ
https://www.youtube.com/watch?v=ylaQvvNILt4
https://www.youtube.com/watch?v=4uXqp_AsXvM
https://www.youtube.com/watch?v=G7BieooyNNA


Donate to Leo

#LeoMoracchioli
#Cover  

20151224

PRVNÍ VÁNOCE - skutečný vánoční příběh z Krušných hor

Publikováno s laskavým svolením Lucie Bulisové - Dlabolové

Za onoho času - to jest roku 1945, o prvním svátku poválečných Vánoc - kráčel mladý úředník Národního výboru temnou ulicí směřující přímočaře z velkého, nálety ještě dost pošramoceného nádraží do středu města. 
Ulice byla pustá, jen křupání sněhu a zvuky posunovaných vagónů rušily ticho Vánočního večera. Obyvatelstvo tohoto pohraničního města, donedávna obývaného téměř výhradně Němci, se kamsi vytratilo - teprve za závorami, před hotelem Praha (dříve Kaiserhof), postávalo několik pochmurných postav s bílými páskami na rukávech. 
Napětí a strach bylo cítit všude a kdo nemusel, nevycházel v noci z domu.

Úředník Národního výboru František Dezort se však bez obtíží dostal 
k domu Blatenské ulici č. 36, kde již několik měsíců bydlel. Byl to nevelký řadový činžák na hlavní třídě, jen pár minut od středu města. 
Když odložil kufr do sněhu, aby vyhledal klíč, překvapilo ho, že domě nikdo nesvítí - především Solitzerová, starší a ustrašená Němka, která bydlela v přízemí, mívala ve zvyku svítit dlouho do noci. 
Brzy zjistil, že opět zapomněl klíč, a právě když po krátkém váhání chtěl na Solitzerovou zazvonit, všiml si, že domovní dveře jsou jen přivřené - oddychl si a vstoupil. 
Protože bydlel taktéž v přízemí, při odmykání svých dveří zabloudil zrakem ke dveřím sousedky - byly otevřené. - Ale protože už bylo pozdě na jakékoliv návštěvy, zmizel rychle ve svém bytě.

Druhý den, na sv. Štěpána bylo jasné zimní ráno a František Dezort byl rád, že může dlouho spát a že má celý den jen pro sebe. Měl jedinou povinnost: Dovézt z nádraží několik dalších kufrů s věcmi a věcičkami své ženy a půlroční dcerky.
Teď po vánocích se totiž manželka, která dosud žila v malém středočeském městečku 
u své matky, hodlala konečně také přestěhovat do pohraničí.

Když upíjel kávu a přikusoval k ní mramorovanou bábovku, vzpomněl si na otevřené dveře bytu Solitzerových a rozhodl se, že se tam zajde podívat. 
Dveře byly stále stejně přivřené - vše nyní ovšem vypadalo mnohem méně tajemné než včerejšího večera - linul se jimi proužek světla na chodbu a dalo se předpokládat, že uvnitř je stejně teplo a jasno jako venku, kde slunce pálilo do sněhu.
Zaklepal tedy, a když se nikdo neozýval, vstoupil. 
V předsíni visel ošuntělý zimník s předpisovou bílou páskou, a nemusil hledat dlouho: 
v kuchyni objevil Solitzerovou, ještě nedávno učitelku domácích prací, kterak odevzdala duši Bohu, použivši k tomu dosud nevyužitý háček na lustr a pásek od květovaných šatů, které měla na sobě. 
Narovnal převrženou židli a postavil na ní bezvládné tělo, pak o sebe bývalou učitelku domácích prací opřel a odtáhl ji na kanape. 

Cestou na policejní služebnu, kam šel úmrtí sousedky hlásit, přemítal, kterak se s Anne-Marií Solitzerovou poprvé setkal - bylo to dávno před válkou, když ještě jako svobodný mladík nastoupil službu v tomto městě. 
Solitzerová si u něho na úřadě vyřizovala nějaká potvrzení, byla to urostlá dáma, 
a přesto jaksi plachá a roztěkaná, vždycky něco spletla nebo zapomněla, po válce pak chodila na úřad opět, a opět se vyznamenávala fenomenální roztržitostí: jednou vstoupila do úřadovny přednosty jakéhosi odboru Národního výboru, a když ten, udělav pauzu v hovoru se svým zástupcem, nervózně na ní pohlédl, vyhrkla Heil Hitler a dokonce nesměle pozdvihla pravici - samozřejmě následovalo hromové Ven! revolučního funkcionáře, kterému se jen těžko vysvětlovalo, že Solitzerová nikdy nacistka nebyla.
Na úřad chodila tentokrát zjišťovat střídavě cokoliv o svém manželovi, o kterém neměla už rok žádné zprávy, a o dceři Rose, která se jako většina německých děvčat octla 
v pracovním táboře. 
Zjistila pouze, že její Rosa buduje válkou zničené kladenské hutě, a pokusila se za pomoci manželky Františka Dezorta, která v blízkosti Kladna žila, propašovat do lágru nějaké jídlo - to ovšem skončilo neúspěchem a pro Dezortovu manželku málem tragicky. 
V posledních týdnech iniciativa Solitzerové poněkud uvadala, vypadalo to, že se smířila 
s osudem a čeká: na návrat svého muže, na návrat své dcery Rosy. A jak už to u lidí bývá, dala tomuto čekání přesný rozměr: do Štědrého dne, ani o den déle.

Včera na sv. Štěpána se František Dezort vydal do restaurace U krysaře (dříve Rattenfanger), aby zjistil, kdo z jeho kolegů kamarádů z pěveckého spolku Hlahol je už po vánocích zpět: skoro všichni na svátky někam odjížděli. 
Několik jich tam k jeho radosti už sedělo a pod obrovskou nástěnnou malbou krysaře mastilo karty. 
Okamžitě ho vzali do party, ale brzy toho začli litovat - František vyhrával jednu hru za druhou, až jeden z kamarádů prohodil: Ty snad máš v kapse provaz z voběšence, že máš takový štěstí. František si maně sáhl do kapsy - ano, byl tam, ani nevěděl, že ho má, pásek z květovaných šatů Anne-Marie Solitzerové. Nic však neřekl a poručil všem po pivu. 
Když se korpulentní národní správkyně paní Šandová přiblížila a postavila před každého sklenici s pivem, naklonila se k Františkovi a všeptla mu do ucha: Pane Dezort, mám tu specialitu! Koňský koule! Voni si to chlapi styděj dát, ale vono je to moc dobrý a výživný, víte... A významně na Františka pohlédla. 
A protože ten večer tak vyhrával v kartách a měl radost, a snad i proto, že měla zítra přijet jeho žena a že si tak přál, co nejdřív, chlapečka, objednal jednu doporučovanou, zapomenutou koňskou specialitu...

A tak - díky nešťastné Anne-Marii Solitzerové, kartám a zázračné specialitě restaurace 
U krysaře - se ženě Františka Dezorta Božence narodil za devět měsíců a sedm dní synáček.


Právě jste dočetli skutečný vánoční příběh z Krušných hor, z válkou těžce vyzkoušených Sudet
Jde o střípek z rodinné historie rodiny Bulisovy, zapsaný samotným hudebním skladatelem Jiřím Bulisem, který se v Krušnohoří narodil a dospíval. 

20151216

Ryba rybě rybou aspoň vo těch Vánocích

Text: úhoř Zdeněk Řehoř (z Řeky). Motto Když pálíš voheň, trávu vypaluješ, tak hlavně neuhoř! 

Tak a je to zasejc tady. Rybí holokaust, rybí genocýda, prostě vraždění ryb pro potřeby pitomců, co si stavěj v obyváku stromy. 

Stavěj si ty stromy a pak se přežíraj vším, co si nakupili do lednic, mraznic, sklepů, balkónů a studených chodeb. 
Přežíraj se a prděj před televízej u Bochdalky a Zagorky, žerou a s leskem 
v očích čuměj na ščedrovečerní pohádku Český sluncevize. 

Pak jdou ti vrazi rybího národa s rukama vod krve ven, do kostela, kde nebyli celej rok 
a není se co divit, kdo by chodil do baráku, kde nikdo nebydlí, to ani buch. 
Řeknu vám, čert vem všecky ty kostely, nejlepší zatopit je vodou, ty studený smutný baráky, co věžema šplhaj do Nebes. 

Nebesa na kostely ani vrahy v nich neberou zřetel, což se v mořích, oceánech 
a všech dalších vodách traduje léta letoucí, a že to tak je, nám potvrdila i jedna tuze stará ryba, co se jí dotknul v roce 33 jakejsi tesař a vona je teď nesmrtelná. 
Tu starou nelekavou rybu jsme potkali v Planktonmarketu, když jsme se se starou motali na dovolený ve Středozemním moři, to vám taky byla dovolená, nad palicej porád nějaký gumový čluny a uhejbat vrtulím lodních motorů taky není žádnej (moha)med.

Co nás ouhoře sere kompletně, to je vyhazov kaprů do řek. Prostě pouštění těch rybích zajatců z lásky k čemu vlastně... 
Je to nelickej hnus, někoho nechat chcípat dva měsíce bez žrádla, pak ho prodat jak votroka afrického komukoli, kdo si zaplatí osmdesát tři padesát za kilo, a pak naprosto sluncovsky zachránit.
A co je nejůř, my ouhoři kapry nežerem, to se nedá žrát, protože kapr není moc nic, je to blemcavý maso, navíc ryba rybě rybou aspoň vo těch Vánocích.
Puštěný kapři bohapustě chcípnou a pak plavou řekou břichama nahoru a nám je z toho humanistickýho gestování na blití... 

http://diwo.us/wp-content/uploads/2014/09/Diwous-FUJSLABIKAR-dil-8-Ema-jebe-vanoce.jpg

http://tlampatch.blog.cz/1210/vylov-rybnika-zehun

20151211

Rosa & Dara - animák pro děti postmoderny aneb my ten PIKSAkRu doženeme!

Co se stane, když máte edukační choutky, dostatečnou zásobu LSD a děsivé (ovšem i hřejivé) zážitky z dětství?

Pak stvoříte Rosu a Daru. Na tripu.
Tyto dvě jezdí zásadně v tříkolce Velorex, zatímco jejich děda, nemluva, majitel prvorepublikové vily a technický inženýr je maximálně jeřábník, babička je tak trochu Baba Jaga, mluví mnohem více a zásadně jezdí v Mercedesu Rackovi, neboli v eSeLu, co lítá jako De Lorean Dr. Emmetta Browna :D
To trochu Rusko a trochu Ameriku (přesně takový je zeměpisný rozptyl) a retro dotahují 
čokl Lajka a kráva Bělka, kraf je teda víc, ale to tady nebudu vypisovat.
Nevychovaný hafoštěk Lajka (Laiko) po malé nehodě zaviní výlet kol kolem planety 
a taky na Orbit...
Jak je to dál?
To se musíte proklikati sem:
http://decko.ceskatelevize.cz/rosa-a-dara

Tady se pak posdílejte o pocity nebo nasajte vědomí, kdo na animáku dělal:
http://www.csfd.cz/film/67805-rosa-dara-a-jejich-velke-prazdninove-dobrodruzstvi/galerie/?type=1


Počítám, že se film bude líbit zejména Cinema geekům a asi i těm dětem no.


#RosaDara  
#Animak  
#Deti  

20151207

Tlampačův tip na dárek 2.

Jiří Bulis je pojem. Encyklopedický, hudebnický, pamětnický. 

Jiří Bulis je ale stále živým fenoménem, leč také fenoménem skladatelské skromnosti, pouze zasvěcení mají jeho hudbu doma na nějakém nosiči, někteří méně zasvěcení si vybaví, to když se začnou pídit, nemalé množství divadelních představení 
a celovečerních filmů, kde jeho hudba skvěle a zcela svébytně doprovází děj. 

Bulis tedy zatím není v uších zdejších milců hudby tak zabydlený, jako třeba Hapka, Fišer, Liška... To samé platí pro ročníky narození 1990 a výše, sic žijeme v době neo
a retro, v době objevující a hipsterské, kde ovšem jen zdatní a zkušení hudební Kolumbové objevili Bulisovy ostrovy niterných neradostných zpovědí i popěvků radosti ze života.

Aby tomu zdejšímu nepoznání bylo naopak, vydali Bulise milující cédéčko (jo, to je ta stříbrná, uprostřed děratá placička, co se přehrává pomocí laseru ve speciálním CDfonu :D).
CD je věnováno a jmenuje se tak proto - BULISOVI, s podtitulem Hommage à Jiří Bulis.

Pokud si/někomu tohle cédéčko nadělíte, uslyšíte písně Pana Šansoniera Bulise 
v podání ikon české alternativní hudební scény, hrají a zpívají: Zrní, Orffové Bros., Mucha, Cermaque, Bára Zmeková etc.

Samosebou že pro Vás, co nemáte ten podivnej stroj na ty cédéčka, jsou připravené empétrojky.

Více na: jiribulis.cz
Recenze alba: http://goo.gl/5XYbmJ
Zmínky: http://goo.gl/FB9gqe

#JiriBulis  



20151204

Tlampačův tip na dárek 1.

Možná si z dětství pamatujete pohádky Zbyňka Malinského.
Poetika zimy a Vánoc je v nich tak všudypřítomná a tak milá, že by nebylo od věci podělit se o ni s Vašimi dětmi nebo vnoučaty.

Zbyněk Malinský Vánoční pohádky - nakladatelství Albatros 1984

Původní gramodeska načtená panem Vlastimilem Brodským a Petrem Nárožným:
http://goo.gl/qyM1T9
Čtenářské hodnocení všech knih Zbyňka Malinského: 
http://www.databazeknih.cz/vydane-knihy/zbynek-malinsky-16503

#Pohadka  
#Zima  
#Vanoce  

20151203

Oprava nefunkčních odkazů provedena!

Byla provedena editace odkazů v postranním gadgetu, vyzkoušejte je.
Díky za pochopení, za nefunkčnost přijměte hlubokou omluvu :)
Pěkný Advent Vám i Vašim blízkým, pokoj a mír naší zemi.

Tlampač

20150928

Václav Víšek, zeměměřič v.v.


Tlampač

Někdy bych chtěl mít stroj času a vrátit se do ospalého malého městečka kdesi v Čechách...

S Vencou, tedy blogerem Václavem Víškem to jde, píše skvěle, vzpomíná, vypráví a já si pak spolu s ním cestuji v čase i prstem po mapách.
Jeho fotografie i storky jsou cenné kameny do mozaiky nedávné historie života v naší zemi.
Krom toho pan Víšek prošel pěšky notný kus Čech a pokud zdraví dovolí, pochoduje dál, to hodně inspiruje a motivuje.
Když projdu blog Vencovy pindy, celkem se stydím a vidím, že ve tvorbě obsahu mám co dohánět. Zasurfujte k němu na stránky taky a počtěte si, nedělá to jen pro sebe, bezesporu je nadán tvůrčím duchem a dělí se o něj, největším oceněním mu bude naše přízeň čtenářská.

Václave, 
přeji Vám všechno nejlepší k dnešnímu svátku, Vaše psaní, fotky a celé sdílení vůbec nepovažuji za grafomanii, naopak, a za nás za všechny turisty, fotografy, blogery, nostalgiky aj. děkuji.

 
Web http://vencovypindy.blogspot.cz/2014/04/votice.html

G+ +Václav Víšek
FB https://cs-cz.facebook.com/vaclav.visek

20150913

Zákaz slepice

Text: úhoř Zdeněk Řehoř (z Řeky). Motto Když pálíš voheň, trávu vypaluješ, tak hlavně neuhoř! 

Jsem nadšen, konečně se mění vodní svět, třem úhořským neziskovkám, Úhoř v Tísni, Amnesty Úhořnational a Eel Rights Watch se ve spolupráci s Organizací spojených úhořů podařilo zákonem zcela zakázat české slovo/termín slepice. 
Mohlo by se zdát, že jde o zbytečné zaplevelování úhoří legislativy, protože slepice v Sargasovém moři nežijí a ani nemají s rybami nic společného. 
Co se ovšem celá staletí bezdůvodně opomíjelo je fakt, že hrabavé kurky žijí podél většiny českých vodních toků a vodních ploch, ve kterých my úhoři ploveme.
Navíc se prokázalo, že termín slepice je hojně nadužíván a zneužíván k hanlivému oslovování a titulování i lidskými bytostmi, tzv. lidmi.


V odůvodnění tohoto legislativního kroku se píše:

Slepice je nekorektní hanlivé označení hrabavého ptactva, potažmo lidských bytostí tzv. žen. 

Pokud tak oslovíme/nazveme samici kura domácího, snižujeme verbálně i psanou formou její inteligenci, pošlapáváme její kuří důstojnost a významně stěžujeme její společenské postavení. 

Pokud tímto termínem oslovíme/nazveme samici lidské bytosti, tzv. ženu, snižujeme verbálně i psanou formou její inteligenci, pošlapáváme její důstojnost a významně stěžujeme její společenské postavení.¨

Pokud tímto termínem oslovíme/nazveme nevidomou samici kura domácího nebo nevidomou samici lidské bytosti, snižujeme verbálně i psanou formou její inteligenci, pošlapáváme její důstojnost a významně stěžujeme její společenské postavení, navíc můžeme tuto uvést v omyl, nelze s určitostí rozpoznat, zdali jde o nekorektní a hanlivý genderově zabarvený termín nebo nekorektní a hanlivé označení pro její zdravotní hendikep, tzv. zrakovou nevidomost, případně obojí.


20150902

Road Stories 3/5, John Steinbeck - Toulky s Charleym za poznáním Ameriky (1962)

Text: Tlampačrefresh článku z roku 2010

Jako správný Čech vyznávám Jana Wericha. Werich měl rád dobré jídlo a pití, krásné ženy, kouřil dobré doutníky a četl dobré knihy.

Kdysi v jakémsi časopise, jsem na čtvrté stránce zahlédl minirubričku nazvanou Kniha na mém nočním stolku. Psali tam, že pan Werich právě četl nového Steinbecka a že se mu to moc líbilo, protože jak známo Ameriku také procestoval, ovšem o něco dříve nežli Steinbeck. Zašel jsem tedy do antikvariátu a pan "Doktor" ji v regálu měl, cestopisnou knížku nazvanou Toulky s Charleym.

Je to jedna z posledních Steinbeckových knih a je bezvadně napsaná. Stárnoucí, slavný a dobře situovaný spisovatel zakoupí dodávku (typický americký pick-up) a nechá si na její šasi nastavět karavan. Ne tak luxusní a komfortní, jak je známe dnes, přesto dosti dobrý na cestu po Spojených státech. Zřejmě se v Johnu Steinbeckovi ozvaly geny jeho předků kolonizátorů - osadníků s vozy, dobývajících divoký západ. Svůj nový obytný automobil dobře vybavil věcmi nezbytnými i zbytečnými, pokřtil jej na Rosinantu po koníkovi Dona Quijota, naložil svého pudla Charleye a vyrazil.

Nepoznán, v té době nebyla média tak mocná jako dnes, se na cestě seznamuje s mnoha zajímavými lidmi a příjemně glosuje, jak na něj poválečná Amerika působí. Steinbeck lituje boření tradic a zrychlování životního tempa, ze zkušeností starce a sečtělého intelektuála správně tuší, že pokrok technický není vždy pokrokem lidství a změnou k lepšímu. Globalizace už se plíží jistě, zatím však nenápadně. V té době Amerika zbrojí, zuří studená válka, John Kennedy posílá vojáky k ochraně žáků tmavé pleti do New Orleans, ekonomicky jsou na tom USA dobře jako nikdy předtím ani potom. Silnice lemují moderní fastfoody a kolem nich se ženou tiráky plné zboží od pobřeží k pobřeží. Začínají legendami opředená šedesátá léta.
Werichova předmluva začíná slovy:
Čtu teď takovou krásnou knížku od Steinbecka, Cestování s Charleym …
Steinbeck jezdí, aby viděl - říká, že Ameriku posledních 25 let zanedbal, žije na jednom místě a nezná ji. Koupil si velký nákladní automobil s vestavěným domečkem.
Jezdí se psem Charleym a velice upřímně o všem možném hovoří …

Tak trochu smutný edit:
Mám tuto knížku velmi rád, vlastním ji dokonce dvakrát - jednu vázanou, druhou brožovanou. Při každém jejím čtení hořce lituji, že staré časy už se nevrátí.
Ale bylo vše tak, jak to Steinbeck napsal?
Kořením života je velký sen, lhát se nemá, ale snít se smí a pokud John Steinbeck svůj sen odvyprávěl, tak jak jsem to četl, je vše v pořádku.
http://www.odaha.com/tomas-odaha/recenze/cetba/john-steinbeck-toulky-charleym

PS Další v Česku uvedená Steinbeckova kniha je souborem esejů a komentářů o americké společnosti a má název O Americe a AmeričanechJejí obsah je plný zajímavých úvah o sociálním uspořádání USA a naleznete zde pár velmi zajímavých postřehů o fungování tržního kapitalismu v americké podobě. 

Road Stories 

a bonus:

20150827

Krasnej hejt na ten kundí svějt! Nejen :D

Tlampač 


Píseň dobrá, ale lidi, co to tak nadšeně poslouchaj a dělaj jakože tomu rozuměj, tak si samosebou připadaj, jakože je to o těch druhejch, o těch na druhý straně pomyslný barikády.

A vono to je o nich samých bohužel. 
Jo jo, o kundách řešitelkách, hádavejch snažilkách, bydlenkách, ajfounkách, guccičkách, mimibazarkách... to především, ale taky o prapíčácích z kanclů, co jsou furt ztopořený a dali by, jen žádná jim. Taky o hádalech na internetech, tam je každej psycholog promovaný.
Mindr z nedůležitosti a pomíjivosti je silnej antigen.

Čili hlavně je to o tom českým drbavým hovniválství a maloměšťácký nepřejivý upatlanosti to by nadšencům klikavejm mělo dobrnknout!

Vsadím se, že se to nejvíc líbí právě takovejm hovnivejm válům, páč se v tom poznaly/i, jen vo tom nevědí vědomě, jaksi podvědomě jen...


PS Tak nám Bára nastavila zrcátko, co?! No!


Podobná píseň: 
Jarda Svoboda a Traband - Nemám rád trpaslíky
https://www.youtube.com/watch?v=Nyu7whUDKeQ


20150816

Tahle země plodí jedovatý sliny...

Hudba, text: Vladimír Merta, foto: www.vladimirmerta.cz

Vladimír Merta
Řeka - variace na píseň Bruce Springsteena


Vrátil jsem se zpátky domů po dvou letech flákání 
vyučil se tím co táta nezískal žádný vzdělání 
Potkal jsem první lásku v tanečních 
měla jako já před vojnou sedmnáct 
Vyjeli jsme si prvně sami k řece 
Všechno bylo napoprvé Jen jednou Jedinkrát


Stáli jsme nazí v jejích vodách co pluly kalně kolem nás 
Ó ! Chladný proud unášel v dáli placatý kamínky ve vlnách 
Hned napoprvý jsme byli v tom - alespoň tak mi potom napsala 
Nic víc Jenom účet a adresa doktora Nakonec si to nechala 
V devatenácti mám jenom dluhy a výuční list 
a volno dvakrát do tejdne 
Šli jsme kolem národního výboru 
-- Máte chvíli čas? My taky...tak nás oddejte!-- 
Stáli jsme ve svatební síni v džínách jako žebráci co šli ulicí 
žádný bílý závoj bez prstýnků bez rodičů s kyticí 
Chlápek co voddával spěchal na oběd 
táhlo z něj pivo a mně se chtělo blít 
z magneťáku dohrál Mendelsohn... 
-- To je všechno Můžete jít! --


Stáli jsme tam jak nazí 
ve vodách co pluly kolem nás 
Ó ! Kalný proud utápěl v dáli 
placatý kamínky ve vlnách 
Pak mě mistr málem vylil z dílny 
že jsem dvakrát usnul u stroje 
Kvůli kvartýru jsem navíc noční hlídač 
Sotva držím ve stoje 
Odbory kašlou na svý lidi - 
jenom ať stihnou píchnout za deset šest včas 
Slíbím že se teda polepším - a hned zítra přijdu pozdě zas 
Žena vzala roha někam bokem teď se soudíme o našeho syna v OSN 
Jedovatá řeka mě tu drží - stejně nemůžeme nikam ven 
Roky letí a syn se vrátil domů po dvou letech flákání 
Vyučil se tím co umím já - nezískal žádný vzdělání 
Tahle země plodí jedovatý sliny co odplouvají špínou po řece 
Nikdy to tu už nebude jiný Neutíkej! Braň se! Nedej se! 
To co udělali lidi týhle řece 
hrozí i tobě...a neutečeš 
Není kam 
Nehledám soucit ani omluvu jenom se vás mladejch ptám: 
věříte těm co dostávaj za všechny přes hubu 
- anebo televizním novinám? 
A ani půlrok ani půlden se nedá vzít nazpátek 
Je to konec krizí našich vizí - anebo teprve začátek?