20140531

Do batôžka

Pánové JARO FILIP, MILAN LASICA A RIŠO MÜLLER

originální verze: https://www.youtube.com/watch?v=Od99Q-uPKnM



Do batôžka si nalož
pretvárku, lož a faloš
a potom ich hoď z mosta do vody
Bez pretvárky a falše
hneď by Ti bolo krajšie
hneď by tu bolo viacej pohody

Ak k tomu pridáš hádky
ach to by boli sviatky
keby sa ľudia vadiť prestali!
Veď stačia dve – tri zvady
a hneď si bez nálady
a krvný tlak sa nechce ustáliť

Načo sú hlúpe spory
čo vedú podaktorí
a vyzerajú pritom nevinne.
Je lepšie zaťať zuby, a ak Ťa jazyk
svrbí
tak si ho radšej omoč vo víne

Klebety, škriepky plané
vykašlime sa na ne
vyrubme razom túto záhubu!
A podraznícke nuly
dostanú po papuli
dáme im jednoducho zámku na
hubu

Do batôžka si nalož
pretvárku lož a faloš
a pekne zahoď všetko do studne
A rovno z prvej várky
skús život bez pretvárky
a uvidíš, či z Teba ubudne

20140529

Teoreticky

6thSun

SHRNUTÍ MÉHO NĚKOLIKALETÉHO ČTENÍ DUCHOVNÍCH KNIH:
- žij plně v každém okamžiku, ale nelpi na něm (už zde jsem vždy byl lehce zmatený)
- dávej si pozor na to, co si přeješ, mohlo by se to splnit (sakra!)

- každá myšlenka je zaznamenána ve vesmíru a může mít zásadní dopad na vše NEJEN ve tvém životě (od té doby se bojím myslet vilně, o to víc samozřejmě myslím vilně, zejména vždy, když si uvědomím, že bych neměl myslet vilně, vlastně se od té doby bojím myslet úplně)

- v polovině knih je: život je boj, ve druhé polovině: život není boj (s důrazem na NENÍ)
- ego nám bylo dáno proto, abychom se ho zbavili, o čemž nám přitom v rodině ani ve škole nikdo nikdy neřekne
- naopak jsme urputně vedeni k egoismu, jsou do nás cpány vědomosti a programy, u kterých v oněch knihách zjistíme, že jsou nám naprosto k ničemu a je dobré se jich zbavit (díky moc za 15 promarněných let ve škole!)
- myšlení je zároveň největší dar a prokletí (fajn, to moc nepomohlo)
- na vzhledu ani na "objemnosti" těla nezáleží (možná v Africe)  
- základ je mít rád sám sebe, musíme umět být rádi sami ve své společnosti (to vůbec nevím, jak se dělá)
- výsledek: čím víc se o to snažím, tím míň se to daří = tím víc se zakukluji v pocitu viny = tím víc jsem nasranej
- ve vztahu miluj bezpodmínečně, ale nelpi na svém partnerovi, nech mu svobodu (skvělý, tohle je vůbec nejzáludnější, vždy to končí absolutní zmateností obou partnerů a rozchodem)
- v polovině knih: snaž ovládat své negativní emoce jako je hněv, ve druhé polovině: neprojevené negativní emoce se hromadí v těle a způsobují nemoci, je dobré je umět ventilovat
- meditace...pro mě příšernej vopruz
- cesta ke klidnému nitru vede skrze přijetí všednosti a lidí kolem sebe (ok, jenže když ostatní frčej přes materiální půlku hemisféry, výsledkem je další pocit zmaru)
- neboj se uvolňovat sexuální energii dle libosti versus ovládej svoji sexuální energii, touha je brzda v duchovním vývoji! (uff!)
- nebuď marnotratný, nechtěj víc, než potřebuješ (vždy navozuje provinilé pocity při pohledu na přeplněný nákupní koš, o nákupu drahé elektroniky nemluvě)
- a k tomu všemu je hlavní a zásadní pointou: LASKAVOST (neumím aplikovat v praxi, ani k sobě, ani k ostatním, třebaže se snažím již několik let)
- když máš co jíst, pít a kde spát, jsi šťastný...takže přátelé, jsem šťastný
teoreticky

20140527

Město

Město

Tlampač


Před sebou město na velké řece
říká se že je samá mlha a déšť
Tam ani dítě ani stár prostě mládenec
vystoupil jsem z vagónu vlaku od nás

Červená busů a budek s aparátem
černá buřin a paraplat gentlemanů
je to jak kýč jak nejhorší klišé
čtou si noviny a kouří dýmku

Že nejsem už dítě ale mládencem jsem
prohlížím si lýtka dlouhovlasých slečen
Udiven regály obchodních domů
nesu si krabičku s autíčkem od Lesneyho

O kousek dál čtveřice mužů
směje se a svojí muzikou dobyde svět
To je to město na velké řece
říká se že je samá mlha a déšť



20140525

Road Stories 2/5, Iva Pekárková - Péra a perutě (1989)

Text a foto: Tlampač, refresh článku z roku 2010


Pokaždé když čtu tuto českou On the Road, mám chuť projet stopem celou Severní trasu spolu s hlavní hrdinkou. Často se mi vybaví serpentiny nad Moravskou Třebovou, které mnohokrát prověřily brzdovou soustavu nejedné Liazky, nejednoho Volva. Stará silnice po vrcholu Hřebeč vede dodnes, ač doprava byla svedena do tubusu tunelu v útrobách kopce.

Nejen Severní trasou se v knížce svezete, je tu i velmi necudná trasa Jižní, po které kamiony a náklaďáky (říkalo se jim tehdy TIRáci) jezdily plné zboží ze Západu na Východ a naopak.
Vezly lákavé, voňavé a barevné výrobky zpoza železné opony. Zpátky pak třeba nábytek pro Ikeu. Němečtí, maďarští, švédští nebo turečtí šoféři kamiónů unavení a nevyspalí z dlouhých cest Evropou, daleko od svých manželek a partnerek rádi svezli hezkou českou holku. Mnohá přistoupila do kabiny proto, aby svůj klín vyměnila za spray Fa nebo šampon z jablkovou vůní, případně vylepšila svou výplatu z fabriky o několik stokorun.

Hlavní hrdinka knihy Viola stopuje tiráky záměrně, svou flirtující přítomností a příjemnou konverzací pomáhá zahnat únavu a ospalost řidičů výměnou za svezení "zadara". Často stopem utíká od bolševického marasmu a dobových konvencí, jindy zase jede nafotit přírodu vysokých slovenských hor. Honoráře za fotografie pro časopisy jí pomáhají přežít a zpříjemnit fádní život vysokoškolské studentky v komunismu, v budoucnu bez naděje na lepší profesní a společenské uplatnění. Jindy, stejně jako prostitutky - fabričky, nasedá do tiráku rozhodnuta vydělat vlastním tělem peníze, za které chce koupit invalidní vozík pro svého nejlepšího, bohužel však nevyléčitelně nemocného kamaráda. Všechny tyto Violiny cesty jsou touhou po osvobození a únikem od reality.
Péra a perutě to jsou: erotika, láska, touha, velkorysost, nenávist, špína, rasismus, nenávist...

Péra a perutě autorka vytvořila Iva Pekárková až po své emigraci do USA. Z rodné země odešla v roce 1983 a kniha poprvé vyšla v exilu v roce 1989 v nakladatelství 68 Publishers manželů Škvoreckých. Ze stránek na vás dýchne šedivé a špinavé komunistické Československo, atmosféra těch let je popsána dokonale. Autorka s odstupem člověka žijícího ve svobodné Americe si nebere servítky a vypraví o zemi plné fízlů, kádrováků, svazáků a rezignovaných lidí, o opíjení v hospodách plných bojovníků za pravdu a za lepší příští, o intelektu ponižovaném lůzou, o trapnosti a nesmyslnosti toho všeho kolem. Tak dobře jako Pekárková, dokáže život v normalizaci popsat snad už jenom Ivan Klíma.

PS 
Nedávno jsem s překvapením zjistil, že jeden známý český psycholog jako velmi mladý jezdil s kamionem a dělal TIRáka. 
Živě mi popsal hřebečské serpentýny i motorest v Moravské Třebové. K bontonu českého řidiče dálkové přepravy prý tehdy patřila objednávka tzv. trojkombinace aneb guláše, kafe a kofoly. Docela jsem mu jeho zážitky záviděl. Dost možná, že někdy viděl stopovat i Violu.

20140522

HAY DAY - day two

Krakonoš Jizerský


Je to tady jak u STRUHÁRŮ, prasata kvičejí hlady a tak se smekám, aby mohla žrát, krávy Struhárovi nemají, ale já jo. A šup, mlejn jim mele žrádlo, jak vzteklej... další mlejn, kurník, bude až v levelu jánevímkerým...
Apropo kurník, chci dva až tři, z vajec se přece vyrábí kupa žrádla :D,  na vegani hulím.
Dost mě vytáčí prťatý silo a prťatá stodola, jako kdyby tady nemohla bejt na nářadí vole nějaká kůlna... ta stodola mě fakticky sere!

Ten zrzavej chlap jakž takž, ten čepičář bodrej, tak toho mám ale radši.
Holka, ta mladá, to je štětka taková, chce všecko lacino, jen protože ji má... 
Ty dvě další báby, teda ta milfice s košičkem na lokti a ta stará dáma, tak ty mám o hodně radši...

Ad nástěnka, ty vole, co to je za cifry, nejsem žádnej kolchoz, sovchoz ani charita vole!
Krámek, jistota je krámek.
Nutně, ale děsně nutně potřebuju lepenku, šrouby, prkna, hřebíky, prostě matrijál.
Když jsem úspěšnej v rostlinný výrobě, tak mi nejde živočišná a navopak, to bych se z toho soudruzi posral, takle ten socjálsmus nevybudujem, takhle ne! Kde je nějakej stůl, abych do něj úderně mlátil dělnicko rolnickou pěstí? 
Všecko děsně dlouho trvá, jak v pátý pětiletce fakt.
Potřebuju už nutně přidruženou vejrobu, ta se muší už ňák vybudovat a pak už bude dobře, hlavně ať se mi neHAYDAÝ soudružky v drůbežárně, jsou to řácký slepice, furt by drbaly a práce stojí.
Nejdřiu postafte práci soušky a pak budou i prémie...


PS
Kdekdo hejdejuje dávno, leta, vy co nehejdejujete ještě hejdejovat poďte:

20140521

HAY DAY - day one

Krakonoš Jizerský


Jsem natěrač, jsem zahradník, jsem robotník, klučení je má láska, seju a pak jsem žnec. 
Makám, abych měl. 
Prodávám, levně jak ten švorcák, jednou ale budu mít velikej barák a spoustu majetku...

Jen malá rada, nevysušujte lopatou veškerý mokřad, na zahradu se vám natáhnou zkurvené žáby a budou se nebezpečně shlukovat, budete mít parcelu plnou žabích tlam a bez rybníčka s nimi nic nehne!

A jestli nedopadnu jako Lumber Jack, tak napíšu i day two a day three :D


Chtěl jsem být dřevorubcem.
Skákat z kmene na kmen
když se řítí po mohutných tocích Britské Kolumbie.
Obří smokvoně, modříny, jedle, mohutné sosny.
Vůně čerstvě pořezaného dříví!
Rachot lesních velikánů!
S nejlepší holčenou po boku...
...bychom pěli a pěli a pěli!
Já jsem drvoštěp, co nezná splín
ve dne si kácím, v noci spím.
Sbor: On je drvoštěp, co nezná splín
         ve dne si kácí, v noci spí.
Když kácením jsem schvácený
najím se a vykadím
ve středu v krámě platím
a k sváče vdolky jím.
Sbor: Když kácením je schvácený
         nají se a vykadí
         ve středu v krámě platí
         a k sváče vdolky jí.
         On je drvoštěp, co nezná splín
         ve dne kácí, v noci spí.
Rád klučím si a skotačím
bobule obírám
navlíkám si ženský šaty
a v bárech se ožírám.
Sbor: Rád klučí si a skotačí
         bobule obírá
         navlíká si ženský šaty
         a v bárech ožírá...
         On je drvoštěp, co nezná splín
         ve dne si kácí, v noci spí.
Na kácení jdu na jehlách
s podprdou a v punčochách.
Ach, moci být tak děvče
jak drahá máti má.
Sbor: Na kácení jde na jehlách...
         s podprdou a...
         S podprdou?
a tady už to sbor nevydrží :)

PS
Kdekdo hejdejuje dávno, leta, vy co nehejdejujete ještě hejdejovat poďte:

20140518

Boskovitz Brázda trek na Taiwanských rámech


Květen 2009. 
Nasedáme do vlaku na Kyšperk rozhodnuti užít krásného slunečného máje. 
Palec si našel čas a Tlampač si našel čas. Tak jedem? Jasně, jedem!


Počali jsme cestu v Letohradu a propotili se těmi pitomými kopečkami zhruba někam k Městečku Trnávka. První Máj a druhý nemaj. 
My ta kola za sto litrů neměli. A tak jsme se trápili a potili, protože je jasný, že vlastnit "pořádný fůly" jelo by to samo. Snad netřeba zmiňovat, že celoopruzenej bajk se za celou cestu dal využít jen na nádherným sjezdu z Kladek do údolí Nectavy, kdy jsme se s Palcem cejtili jako Ízy Rajdři, jináč by to bylo spíš na devětadvácu nebo silničku.
Na Palce Vám ještě prásknu tolik, že jak on je z té Hané, tak mu ta střelka kompasu v jeho kebuli na tu Hanou porád ukazuje. A ať on je kdekoli v republice České, tak on na tu Hanou stále fyzicky směřuje! 
Takže když už třeba dojedeme různýma spletitýma cestama přes Moravské Třebové (kde chvíli sedíme na volebním mítinku u Bolševiků a pak zas chvilinku u Oranžobolševiků - na politiku serem, ale točili tam levná píva) až do té Trnávky, tak ten mizera Palec namísto dolů k Brnu zatočí doleva na Olomouc. Tak jak mu velí střelka.
Ale byl to zase level, kterej nedat byla by škoda.

Protože: v podhradí Bouzova hospoda byla, jednak tam dalšího škopka jsme si dali a druhak na možnost noclehu se ptali. 
Slečny stojící za pípou (rodiči hanebně nucené k otrocké dětské práci v pohostinství) nám ráčily sdělit, že ačkoli na obrovské venkovní zdi knajpy jejich ještě větší reklama na ubytovací služby noclehu možnost hlasá, noclehu možnost skutečná není... 
Prý tam musely ubytovat pilota, co vyhořel. To je ale idiotská vejmluva, co? No tohle nebudu komentovat, neboť na diletanty v jakémkoli řemesle mám svůj názor a ten je zlikviduj se sám! Pročež neudávím majitele a neuvádím jméno té hospody. 
Protože však na Palcově Hané je sranda a legrace nepřetržitě, přijel do té podivné hospy jeden muž na koni a to až k tomu výčepu. Zkoušel jsem tuto událost vyfotografovat, ale kobylka se blesků mého Sony bála a jala se plašit a kdyby mě třebas jen lehce do hlavy kopla, už bych žádnou hlavu neměl, stál jsem totiž přímo za kobylkou. Bez hlavy bych pak nemohl v práci na noční smolit tento report. 
Fotky bez blesku se rozpatlaly dlouhým časem závěrky, důkazy o koňoj v baru tedy nemám.

Ve všeobecném veselí nad tou neobvyklou podívanou, kdo to kdy viděl - kůň v hospodě, se od jednoho stolu usmál mladý muž a řekl, že jestli chcem, tak spát můžeme u něj.
Jsem přísně heterosexuálně orientován, takže úlek byl na místě... Jenže fakt že jo. 
Ten džentlmen byl pohostinný Moravan odrůdy Hanag a na naši doplňující a nablblou východočeskou otázku jestli to myslí dovopravdy odpověděl: 
"Jasně, mám v nedalekých Lošticích po babičce domek a říkám tomu squat, jste srdečně zváni."
Ten kamarád se jmenuje Josef a vážně má v Lošticích u řeky domek a ten předělává pro sebe a pro svou přítelkyni.
Cesta směrem dolů a do strany tedy přinesla dobrou zkušenost s lidmi moravské krve.


Loštice, místo rozhodně zajímavé. Nejdříve jsme zašli povečeřet. Pepa nás zavedl do restaurace od jeho domu vzdálené sotva padesát metrů. 
Večeřička dobrá, radost z ní zkalená jen a pouze jedním obecním náckem. Ten prapodivňous v bombru a se špatně vyholenou palicí si sednul k našemu stolu a začal se nám vožrale tlemit  do ksichtů. A že prej cikáni do plynu a hůůůrááá na Vítkov a že právě přijel z Jihlavy z demonstrace a takový ty pindy vod rasově čistýho/nečistýho:). Pač jak známo plán byl, že Čechy vyhladit a Moravany a tedy i Hanáky germanizovat nebo použít na práci. 
Josef povídá, že toho kreténa zná a kdesi cosi, popřál nám teda dobrou chuť a odešel, protože by prý do něj nácek určitě ryl a pak by byla mela. 
No, nácek vypil své pivo a odhýkal se jinam, nás už začal trochu srát, mě teda dosti. 
Ale jak jsme tak s Palcem vytrénovaný z práce s bezdomovcema, tak jsme toho vola "nadčlověka" vydejchali...

Májová večerní procházka po Lošticích byla perfektní, Josef by mohl z fleku dělat profiprůvodce. Nezapomenutelný.
Ráno jsme se seznámili i s Josefovou maminkou - udělala nám k snídani VYNIKAJÍCÍ čaj z čerstvé meduňky, i s jeho otcem - což je stejnej svéráz jako Pepa sám. 
Když nám pak pánové otec a syn radili kudy se vydat dál, krásně se u toho hádali :). 
A na Bouzov, nene houby, zpět k Trnávce, ale tam už byli táto, na Javoříčko ať jedou a tak všelijak dokola.
A tak jsme vyrazili směr pohádkový Bouzov. 
Palec si jel to svoje rytmické a cyklické šlapání a já byl nějakej grogy, všude kopce a jak se teda dostat zase do Boskovický brááázdy. 
Myslím, že to byla ves Kladky nebo snad nějaká jiná, který jsme se vyhli, pač to bylo pořád azasedokopce a pak jsme čirou náhodou objevili ten nej EASYRIDEROVSKEJ sjezd směrem k Chornické trati a dolů k Jevíčku. 
Palec se potom pod kopcema vytahoval, že má kotouče brzd celé rozžhavené do ruda, já měl rudý leda prd, já maguroval hydra Magurama a brousil ráfek. 
Žůžo, ten si dám někdy zase, tendleten sjezd.

V Jevíčku se nám moc nejevila obsluha tamní hotelové restaurace, než nám krmi donesli, vypili jsme zdostatek piv nalačno a oběd už to nezachránil. Začali jsme se do sebe zaklesávat a bejt protiváci, jak to tak bejvá, dyž jsou lidi dlouho lačný a nalejou se pívem.
Vyrazili jsme unavení a klikatili se kolem luk a polí tou krajinou mezi kopci a nějací motorkáři uháněli kolem nás až k Boskovicům. 
Boskovice, ani tam už jsme dobrou druhomájovou náladu nedostihli. Rychlíkem jsme odvalili ze Skalice zpět do Polabí.
Bylo toho moc, těch zážitků i pivka. 
Tak pěkný to bolo, že se do těch míst mám potřebu stále vracet a od tohohle tripu jsem brousil kolem Boskobrázdy už nejméně šestkrát.
Tak ahoj a někdy někde se Taiwanskejch rámech doufám uvidíme...


20140514

Road Stories 1/5, Ota Hofman - Útěk (1966)

Text a foto: Tlampačrefresh článku z roku 2010



Útěk je určen dětskému publiku, přesto poetika vyprávění nutně zaujme i dospělého čtenáře.
Již v době svého uvedení zaznamenala kniha velký úspěch a stala se předlohou pro stejnojmenné filmové zpracování v hlavních rolích s Romanem Skamene a Ivanem Vyskočilem.
Vyprávění je plné napětí a místy trochu ponuré, přesto je tu místo i pro romantiku. Hofman dokonale vykreslil dětský strach, touhu po dobrodružství, klukovskou solidaritu. Z těch nemnoha stránek na Vás dýchne chlad podzimních dnů, budete s hrdiny spoluprožívat tajuplnost lesa, hodiny nesnesitelného hladu a stravující žízně.
Příběh desetiletého Saši, který kvůli průšvihům doma i ve škole zbrkle uteče z domova Vás zcela pohltí a dokonale vtáhne do děje.
Saša utíká zcela bez rozmyslu, dětsky spontánně. Venku už se stmívá a tak intuitivně volí bezpečí a jistotu dědečkova zahradního altánu. Všude kolem je tma, věci ve dne důvěrně známé jsou nyní zcela jiné, právě zde dojde k osudovému setkání ...
Útěk, kniha rozsahem malá a napsaná až úsporně, patří mezi ty nejlepší roadstory jaké jsem kdy četl.

Ota Hofman je autorem více jak desítky knih pro děti a mládež.
Mezi nejznámější patří Návštěvníci (rovněž předloha pro film, respektive seriál až kultovní), Chobotnice z Čertovky, Lucie postrach ulice aj.

Road Stories 

a bonus:

20140511

ODPUSTKY

ODPUSTKY


Za bolest veškerou
co život dá mně
nespílám nebrečím
odpouštím mámě

Za manko hlazení
tisíce útěků
za lásku ztracenou
odpouštím člověku

Až jednou tělo mé
spočine v hrobě
snad duše z nadhledu
odpustí sobě

Jediné co nevím
a zda vůbec mohu
za tu hru života
odpustit Bohu

ZPOVĚĎ MASOŽRAVCE

ZPOVĚĎ MASOŽRAVCE



Kravičko strakatá
prosím tě v dojetí
odpusť mi že rád mám
svíčkovou s deseti

Kuřátko na dvorku
kaju se u hrobů
nezlob se že tě jím
na tisíc způsobů

Zvěřino divoká
nejsem v tom nevinně
že tebe miluji
v úpravě na víně

Stydlivě před sviní
zalézám do růžku
z popravy vesnické
zbožňuji vejslužku

Maso já užívám
večer i nad ránem
promiňte zvířátka
že nejsem veganem